"Hrozně mě to mrzí, ale pochopil jsem to a nedá se s tím nic dělat. Nějak se s tím srovnám. O víkendu si zabalím věci a jako hráč jsem tady skončil," říkal Čaloun už vyrovnaně po včerejší hodinové schůzce s Robertem Kyselou.
Kouč Petr Rosol se přiznal, že to bylo jeho nejtěžší rozhodnutí v životě. Pozice ve třetí či čtvrté lajně by prý byla nehodná jména Čaloun. Souhlasíte s tím?
Byl jsem připravený na jakoukoliv roli. Ale samozřejmě bych rád hrál v prvních dvou lajnách. Vždy jsem byl hráč, který byl jako první nasazovaný na přesilovky, na situace 5 na 3. Měl jsem něco vytvořit, dát gól. To mě dělalo tím hráčem, proto jsem rozhodoval zápasy.
Tady jste takovou důvěru necítil?
Když to srovnám s mojí kariérou ve Finsku, kde jsem skoro neslezl z ledu, hrál i 30 minut v zápase, to je potom rozdíl. Tady jsem šel na led ve čtvrté minutě a pak až třeba v jedenácté. To je pak hrozně těžké dostat se v mém věku do zápasu.
Dvě prohrané baráže, zranění, teď takový konec. Takhle jste si angažmá ve "svém" Ústí asi nepředstavoval...
Je těžké se s tím srovnat a skousnout to, ale je pravda, že tohle angažmá jsem si představoval jinak. Mrzí mě to těžké zranění před extraligovou sezonou. Měl jsem fantastické play-off s Pardubicemi, došli jsme do finále, dařilo se mi. Strašně jsem se sem těšil. A pak si v poslední přípravě utrhnu rameno. Nevymlouvám se na to, ale hrozně mi to ublížilo. Marodil jsem s tím tři měsíce, ale normálně se to léčí i 9 měsíců. Já šel v prosinci hrát, jenže rameno bylo ještě slabé a nebylo to ono. Tím to vše začalo. A pak ta baráž s Boleslaví... musím říct, že angažmá v Helsinkách či v Litvínově pro mě byla daleko úspěšnější. Ale to přináší život.
Sehrálo ve vašem odchodu z Ústí i to, že jste pro klub příliš drahý?
Po sestupu z extraligy jsem si nechal o třetinu snížit plat. Chci, aby tohle lidi věděli. A teď na jaře, protože jsem chtěl v Ústí pokračovat i po nepříliš povedené sezoně, jsem sám řekl manažerovi, ať mi smlouvu zase sníží o polovinu. Takže jsem tady byl za třetinu původního platu. Mám nějakou hodnotu a cenu, nemůžu jít pod ní, ale snažil jsem se udělat maximum, abych tady mohl hrát. Nebyl jsem už pro klub zase tak drahý.
V Ústí jste odehrál 81 zápasů a nasbíral v nich 44 bodů. Je to dost?
Je to bod na každý druhý zápas. Není to Finsko, kdy jsem v 60 utkáních udělal 93 bodů. Ale to bylo před deseti lety. Zase tak záporně bych to nehodnotil. Když se podívám, kolik jsem měl času na ledě, kolik zranění... Lidi čekali daleko víc, možná těch 90 bodů v 80 zápasech. Ale bohužel, věk nezastavíte. Rozhodně z Ústí neodcházím ve zlém. Dřív či později se vrátím.
Co teď budete dělat?
Klub mi nabídl funkci, mám tady dveře kdykoliv otevřené. Kdyby postoupil do extraligy, bude potřebovat skauting a rád bych tu začal třeba i jako trenér. Práce skauta by mě určitě naplňovala. Sednout na letadlo, letět do Finska a sehnat třeba beka. Sportovní manažer je další věc, o které jsme se bavili. Ale do takové funkce nemůžete skočit hned, musíte se k ní nějak dopracovat. Teď ale ještě s hokejem končit nechci. Dokud se budu cítit na to, že můžu hrát, tak chci v kariéře pokračovat. Ale když se podíváme na datum, soupisky týmů jsou plné a bude těžké něco shánět. Připojím se k nějakému týmu, kde mě nechají trénovat. Možná to bude Děčín, Litoměřice nebo Most. Tím neříkám, že za ně budu hrát. Počkám, jestli se někde uvolní místo. Načal jsem svou dvacátou profesionální sezonu a chtěl bych ji dokončit.
Zatím se vám nikdo neozval?
Ne. Extraliga? Vidím minimální šanci, že bych se někam dostal. Rozpočty jsou našponované, bude mi 37 let, nejsem pro kluby perspektivní. Uvidíme, jestli se někdo ozve z 1. ligy. To bych uvítal. A když ne, budu koukat po nějaké nižší soutěži v zahraničí.
