Desetibojař Šebrle v tu chvíli ještě na svoje slavné chvíle čekal. Byl vítězem univerziády a měl za sebou deváté místo z mistrovství světa.
Uprostřed zlaté éry Tomáše Dvořáka byl však ve stínu. Na ulici ho málokdo poznal. Užíval si veselého života mladého člověka v Praze. Na ubytovně bydlel s výškařem Tomášem Janků, s nímž je dodnes velký kamarád.
S kamarády chodívali na diskotéky nebo třeba na bowling. „Byla to legrace, takové bujaré mládí. Rád na to vzpomínám,“ říká Šebrle. „Na ubytovně jsem slovo životospráva skoro neznal. Kolikrát jsem si dal k obědu jogurt a šest rohlíků, k večeři litrové mléko a makovec. A večer u počítače jsem vypil dva litry koly.“
To ráno Šebrle na trénink vyrazil pozdě a dodnes nelituje. „Na takové věci člověk musí koukat, ať je profesionál, nebo ne. Vždyť tehdy toho byla plná republika. Pamatuju si, jak jezdila auta s vlajkami a všude se troubilo.“ Šebrle rád sleduje sportovní souboje.
Občas se chodí dívat na zápasy fotbalové Sparty a považuje se za velkého hokejového fanouška. Svoji vášeň v průběhu olympiády krotil. Koncem února je atletická halová sezona v běhu. „Potřeboval jsem spát, abych mohl ráno na tréninky. Ranní hokejové zápasy jsem začal sledovat, až když to bylo opravdu zajímavé. Viděl jsem skoro celé semifinále s Kanadou a finále s Ruskem,“ vzpomíná Šebrle. „Předtím jsem na zápasy nekoukal, ale turnajem jsem žil.“
I radost z vítězství hokejového týmu Šebrle musel kontrolovat. Hned po přenosu vyrazil na trénink a davy, které po ulicích rozlévaly a popíjely šampaňské, míjel. „Kdybych se díval někde mezi lidmi, určitě bych se připojil,“ říká Šebrle. „Ale takhle... A to mi šampaňské celkem chutná, i když alkohol celkově nic moc. Kluci si ale to vítězství zasloužili oslavit sami, bylo jejich.“ Šebrle si v následujících letech vybojoval své vlastní triumfy. Vyhrál halové mistrovství Evropy i světa v sedmiboji, stal se mistrem Evropy v desetiboji, získal stříbro na olympiádě. A jako první desetibojař získal více než devět tisíc bodů.
V době olympiády v Naganu se tiše těšil z úspěchu druhých, teď je sám na vrcholu, známý a slavný. „Nevím, jestli jsem rád, nikdy jsem nesnil o tom, že mě budou lidé znát. Ale vždycky mě bavilo vyhrávat. I ve fotbale jsem byl smutný, když jsem nedal gól,“ vypráví. „Prostě to přišlo. Tehdy mě nikdo neznal a mohl jsem si dovolit spoustu věcí.
Třeba nadávat na veřejnosti, teď se musím kontrolovat. Vždycky jsem chtěl být nejlepší, ale tehdy jsem o tom nepřemýšlel. Když hokejisti vyhráli, měl jsem jen radost, že se jim to povedlo.“
