Když hokejisté Vsetína v roce 1994 postoupili do extraligy, měli sestavu napěchovanou odchovanci nedalekého Zlína. Zlínští funkcionáři si i proto z malého klubu zpoza Syrákova utahovali. „Nepište Vsetín, ale Zlín B. Vždyť je to naše farma,“ vzkazovali tehdy se smíchem novinářům z regionu.
Jenže do téhle „farmy“ už tehdy pumpoval miliony korun Roman Zubík, vyučený číšník, který se po listopadu 1989 vrhl na podnikání a v byznysu s lehkými topnými oleji a ropou závratně zbohatl. A hokejové fanoušky ve třicetitisícovém městě díky němu čekala zlatá 90. léta.
To ale na jaře 1995 ještě nikdo netušil. Vsetín se probil do finále přes Litvínov a České Budějovice, jenže favoritem nebyl. Experti tehdy dávali větší šance druhému finalistovi ze Zlína, který přejel Plzeň a udolal hvězdné Kladno. Tým vedl Vladimír Vůjtek, góly střílela nezastavitelná lajna Janků, Štraub, Meluzín a v útoku létal dvacetiletý zelenáč s dlouhými vlasy Petr Čajánek.
Finále mezi dvěma krajskými rivaly, to byla událost! Lístky zmizely během pár hodin a atmosféra hlavně mezi fanoušky byla vybičovaná na maximum. „Hráči to brali prestižně, ale žádná nenávist tam nebyla. Znali se ze Zlína i z extraligy. To mezi fanoušky to bylo vypjatější,“ vybavuje si Zdeněk Čech, tehdejší Vůjtkův asistent.
Oslavy, které nebraly konce
Zimním stadionem Na Lapači ve Vsetíně voněla slivovice, tribuny byly namačkané už dvě hodiny před zápasem, ale po dvou třetinách prvního zápasu svítilo na tabuli skóre 0:6. Zlín dominoval a vyhnal brankáře Romana Čechmánka na střídačku.
Jenže třetí třetinu Vsetín vyhrál 3:0 a od té chvíle už sérii nepustil. V dalším domácím utkání vydřel triumf 2:1 a jelo se do Zlína.
Před třetím zápasem se od stropu haly na houpačce po laně spustil nekorunovaný valašský král, herec Bolek Polívka, a zpěvačka Jarmila Šuláková zazpívala českou hymnu.
Na ledě se v obou utkáních hrálo podle vsetínských not. Valaši nejdřív zvítězili 4:2 a ve čtvrtém duelu je nezlomila ani vyrovnávací branka domácího Josefa Štrauba z ofsajdu. A pak přišla dlouho vzpomínaná chvíle...
V osmnácté vteřině nastavení ještě nezamrzla voda po úpravě ledu za zlínskou brankou a obránce Pavel Kowalczyk nechal v louži puk, odkud ho sebral vsetínský Rostislav Vlach a hbitě dopravil do branky.
„Nářky kamarádů ze Zlína slyším dodnes, ale už to není tak intenzivní jako na začátku,“ usmívá se Vlach. „Mám k tomu jednu historku ze Zvolenu, kde hrál i Kowal. Nacvičovali jsme rozjetí přesilovky. Trenér Bokroš říkal: Obránce nechá kotouč za branou, útočník ho vezme a povede. Tak jsem říkal Pavlovi, že to nemusíme nacvičovat, že to známe. Sice se chvíli mračil, ale pak se smál. Každý dělá chyby, ta jeho byla smolná.“
Vsetín měl titul a hned na ledě začaly nekončící oslavy. „Tleskali nám ale i zlínští diváci, brali to sportovně,“ líčí kouč mistrů a zlínský rodák Horst Valášek.
Právě do jeho hospůdky Na Kovárně hráči vyrazili ze stadionu. „Někteří už měli co dělat, aby vylezli z autobusu,“ usmál se Valášek. Autobus se pak za zvuku houkačky přesunul do Vsetína. „Ani jsme nemohli davem projet na zimák. Rosťu Vlacha tam donesli na ramenou,“ vzpomíná útočník Miroslav Barus.
Mimochodem, Zlín měl tehdy za titul od sponzora slíbený zájezd na Kanárské ostrovy. Nakonec tam hráči opravdu jeli, ale polovinu ceny si museli zaplatit sami.
