A mě pohltila nostalgie, zvláštní směs lítosti, že hokejový život v Česku už nebude jako dřív, byť je tu i pochopení, že dnešní svět prostě letí rychlostí kupředu.
A tak jsem se zase na chvíli ocitl v kuchyni u svých rodičů, jak netrpělivě čekám, až se z rádia ozve hlas Aleše Procházky, aby mi zvěstoval, co ta naše jihlavská Duklička…
A plně rozumím stesku hokejového komentátora Roberta Záruby, který o konci pořadu v pátek tweetoval: „Jako by mi vyrvali kus dětství.“
Právě jsem se dozvěděl, že po+60 letech skončil na ČRo pořad s Mikrofonem za hokejem. Jako by mi vyrvali kus dětství. Před 20 let jsem měl možnost se krátce do legendárního pořadu zapojit.
— Robert Záruba (@robertzaruba) September 13, 2019
Chápu, že různé začátky jsou problém. ČRo ale měl dávno mít vlastní sportovní frekvenci.
I pro mě a vím, že i pro mnoho dalších čtyřicátníků a starších, je tento pořad symbolem dětství, mládí. Hokejovým večerníčkem, který jste sice třeba už roky neslyšeli, ale na kterém jste vyrostli. Možná i vy jste zkoušeli komentovat doma v koupelně a nebo vzpomínáte na tu upřímnou radost reportérů, když zažili gól v přímém přenosu.
Pro mladší generaci vysvětlím, že minulé tisíciletí bylo ještě bez mobilů, internetu a tohle byl jediný způsob – tedy než se v televizi zjevil teletext a legendární stránka č. 231, jak člověk mohl (částečně) online sledovat vývoj skóre oblíbeného klubu nebo kontrolovat sázkařský tiket. A nebylo výjimečné vidět i přímo na hokejových stadionech příznivce s tranzistorem u ucha, aby věděli, co se děje jinde.
Seriál ZvolněníTaké vás unavují rozbory, ofsajdy, fauly nebo zakázaná uvolnění? Server iDNES.cz přináší pravidelný seriál Zvolnění, ve kterém se reportéři MF DNES budou vážně i nevážně zabývat aktuálním extraligovým děním. |
Do éteru mluvil třeba Stanislav Sigmund, Gabo Zelenay, Emil Bican, ale pro nás čtyřicátníky je bezesporu ikonou už zmíněný Aleš Procházka. Nádherný hlas, suchý humor i pohotová reakce. A tak když mu jednou moderátor ze studia položil „spojovací“ otázku, co vidí na ledě, odvětil: „Rolbu.“
Byla totiž přestávka.
Zároveň uměl nám napjatým fanouškům rychle, až bolestně utnout naděje, takže dodnes mi v hlavě zní: „Zdali pak jihlavští vojáci už dokázali vyrovnat na ledě litvínovských Chemiků? Ptáme se tebe, Aleši Procházko.“
Dvě vteřiny ticha a napětí, než se ozvalo: „Ale kdepak.“
Fascinoval mě hlas i jméno Ivana Quirenze, který se vždy loučil „ze Zlína vám přeji vše dobré“ a já přemýšlel, kolika lidem v zemi začíná příjmení na „Q“. Vybavuji si z éteru Tibora Kubáta, Metoděje Nováka, který mluvil tak rychle, že vypálil sestavy i průběh utkání během pár desítek vteřin. Pro změnu Zdeněk Vlk, ať dostal ze studia jakoukoliv otázku, vždy (ne)reagoval a oznamoval: „36. minuta. Znojmo – Kladno 4:3.“ K Budějovicím zase patřil Kamil Jáša.
Ano, program poslední roky procházel změnami. Konkurencí mu byl internet i rozšířená televizní nabídka, rádio bylo spíše servisem pro ty, kteří seděli v autě. Vstupy se zkracovaly, a tak vymizela i má oblíbená hláška: „Máme trochu času, tak pojďme na sestavy.“
Tím, jak se posouvaly začátky zápasů, se posunul i rozjezd „mikrofonu“. A tak zatímco v devadesátkách zněla před sedmou večer, než se přiblížily zprávy, tradiční věta „Pojďme tam, kde jsou nejdál. To znamená ve Vsetíně a ve Vítkovicích.“, teď se začínalo až po sedmé.
I pozdní a nejednotné starty duelů jsou neoficiálním důvodem, proč pořad po šedesáti letech končí.
Buď sbohem, hokejový večerníčku.
A nám pamětníkům přeji vše dobré!
