„Těší mě to. Jsem rád, že na mě lidi ještě vzpomínají,“ poděkoval 46letý Okál fanouškům, kteří mu dali v internetovém hlasování přednost před Petrem Čajánkem a Josefem Štraubem. „Ale o kapitána nešlo. Důležité je, že jsme se potkali, zahráli si spolu.“
Na led vybruslil ze všech aktérů jako poslední, a když ho moderátorka představila, zaplněný Zimní stadion Luďka Čajky ho přivítal bouřlivým aplausem a dlouho vyvolával jeho jméno. „Cítil jsem mrazení. Vzpomínky proběhly hlavou. Poznal jsem spoustu lidí, co chodí dodnes. Atmosféra byla výborná,“ pochvaloval si Okál kulisu.
Nápad uspořádat exhibici se mu zamlouval hned od začátku. „Je to zajímavé, za nás to nebylo. Před extraligovou sezonou je to pro kluky uvolnění,“ míní Miroslav Okál.
Kromě vojny ve slovenských Topolčanech strávil celou kariéru v mateřském klubu, za který odehrál všech 842 extraligových zápasů. Zlínští fanoušci si ho pamatují především z útoku s Petrem Čajánkem a Tomášem Němčickým, s nimiž nastoupil v jedné řadě také v exhibici. „Na to, že jsme se potkali po roce a půl, to nebylo špatné,“ připomenul, že se předtím sešli při repríze valašského finále extraligy mezi Vsetínem a Zlínem.
Pořád žije ve Zlíně, s některými bývalými spoluhráči je v kontaktu, s jinými se pozdravil po delší době. „Občas se vidíme, někdy zajdeme na pivko, pokud je čas. Zlín je malý, žijeme tady na pětníku, víme o sobě.“
Mrzelo ho jen, že slavnostní zápas musel vynechat jeho starší bratr Zdeněk, jehož syn je v kádru současného extraligového mužstva. „Je to škoda. Mohli jsme si zahrát spolu všichni tři i s jeho mladým. Ale už to nedává zdravotně,“ lituje Miroslav Okál.
V kondici se udržuje jízdou na kole. Zápas ho ale pořadně bolel. „Teď jsme v týdnu dvakrát potrénovali, ale to nestačí. Síly ubývaly, ale museli jsme to zvládnout. Nemohli jsme se nechat zahanbit,“ glosoval remízu 8:8. Na nájezdy pak vyhrál extraligový tým. „Dohrajeme to v hospodě,“ usmíval se Okál.