Někdo hledá poklady, jiný si krátí čas na počítači hledáním min. On zase v hokejovém světě hledá pozitiva. „I když se prohraje, snažím se je vždy najít,“ vypráví trenér Petr Haken.
Urostlý sympaťák s plnovousem sedí v opuštěném tiskovém středisku brněnské arény. Je čtvrtek pozdě večer a on právě dopátral.
Jeho svěřenci z reprezentační sedmnáctky před chvílí podlehli favorizovaným Švédům 3:4 po nájezdech. „Ale bylo potěšující, že hráči vnímají to, co po nich chceme,“ říká 39letý hledač hokejových kladů.
Povinnosti u národního týmu do 17 let, který se nyní v Brně účastní Turnaje pěti zemí, pro něj představují zpestření. Haken je od nové sezony důležitou součástkou trenérského štábu Komety.
Berete práci u sedmnáctky jako únik od extraligové rutiny?
Je to něco trošku jiného, kategorie dospělých je o dost jiná než práce s mladšími. I v klubu mám na starost mladé hráče. Ale za reprezentační práci jsem rád. Ne že vyskočím z extraligy, ale s reprezentací to je jiné – krátkodobá záležitost, s hráči musíte skoro pořád fungovat. Odpočinek to určitě není, spíš zpříjemnění.
Kdo je Petr Haken?Pochází z Mladé Boleslavi, za kterou si zahrál druhou ligu. Už během studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze začal doma trénovat děti. „Něčím mě to hrozně obohatilo. Děti neřeknou, že jste udělal něco dobře. Ony se jen usmějí a vy víte, že je to správně. A pokud je něco špatně, prostě si s vámi neplácnou,“ říká Haken, jenž se v boleslavském klubu vypracoval až na asistenta u prvoligového áčka. V roce 2007 zamířil do Liberce, kde až do loňského jara působil u mládežnických týmů. „Byli jsme skupina trenérů mládeže, která se chtěla učit, zlepšovat a pořád něco vymýšlet. K tomu kvalitní zázemí a kvalitní hráči,“ popisuje 39letý Haken, který si ještě předloni občas zahrál krajský přebor v Jičíně. Nyní trénuje v extraligové Kometě, zároveň vede českou reprezentaci do 17 let. |
Jaký je rozdíl mezi trénováním Komety a nadějí z reprezentace?
Dospělí hráči mají zkušenosti. Jinak reagují a sami přidávají věci, které zažili. U mladších zase podporujete, aby se naopak otevřeli a dávali do hry něco ze sebe. Mladé ale také připravujete na to, že utkání má nějaký řád. Oni mají všechno před sebou, a když to dobře pochopí, je to pro ně dobrý odrazový můstek. A věřím, že kluci, které máme v reprezentaci, to pochopili.
Trénujete raději práci s mladými, kteří jsou hokejově nepoznamenaní, nebo jste si už v extralize zvykl?
Letos je to pro mě nové, v dospělé kategorii jsem nikdy nebyl. A poznávám to. V něčem je to podobné, protože i dospělí hráči se někdy chovají jako děti. A mladší si zase hrají na dospělé, přitom jimi ještě zdaleka nejsou. Což je zvláštní.
Naštve vás to?
Ne, ne. Utváří se tak hráčova osobnost a je dobré, že si v tomhle věku snaží najít nějakou cestu a utvořit si názor na hokej, ale i na život. Dospělí naopak vědí, co chtějí. Jsou posunutí, něco dokázali. Zase se od nich dá čerpat spousta věcí, které potom přenáším k mladším. Pomůžou mi, když mi řeknou, jak oni vypadali v té kategorii. Co se jim líbilo, co zanedbali. Jsem rád, že hráči v Kometě jsou otevření a informace mi rádi předávají.
Viděl jsem, jak vám útočník Martin Erat před duelem se Švédy vykládal postřehy, které vypozoroval v jejich hře.
Nechci někoho z Komety opomenout, ale Martin je člověk s obrovskými zkušenostmi, kariéru a kredit si vydobyl tvrdou prací. A na jeho příkladu to můžu ukázat. Je vzor, který mladí přesně potřebují. Jsem třeba hrozně rád, že přišel a mladým hráčům před turnajem popřál hodně štěstí, když jsem ho o to poprosil. Když hráč jako on přijde a podpoří mladé, je to pro trenéry super. Tyhle vzory mohou mladé posunout.
V Kometě jste měl původně mít roli styčného důstojníka mezi brněnskými mladíky a A-týmem. Vaše úloha je ale nakonec důležitější, že?
V průběhu léta jsme se domluvili, že se do toho zapojíme všichni (Haken vede tým s Martinem Pešoutem a Kamilem Pokorným, šéfem trenérského štábu je majitel Komety Libor Zábranský – pozn. aut.). Je to týmová práce, rozdělili jsme si nějak úkoly a každý z nás se specializuje na určitou část systému a hry. A dostal jsem se do toho trošku víc.
Působíte na mě tak, že jste z trenérského týmu nejpozitivnější.
Jsem rád za tu možnost. A hlavně když je člověk kolikrát naštvaný, nic tím nezměníte. Nic nezměníte, když budete negativní. Věřím, že pozitivní přístup hráče nakopne, aby ze sebe vymačkali maximum. Když se něco nepovede, je potřeba další den přijít a chtít to změnit. A zejména u juniorů nesmíte druhý den po prohraném zápase přijít naštvaný, negativní a zachmuřený. Kluky to pak nebaví.
To jste se naučil, nebo to máte v sobě odjakživa?
To nevím. Ale poslední dobou cítím, že to je spíš vnitřní pocit, který je potom vidět navenek. A jsem rád, jestli tak působím. Určitě je to způsobené rodinou, mám dvě krásné holčičky – půlroční a tříletou. Dodává mi to smysl života, otočilo mi to priority v životě. Doma mám klid, pohodu a úžasnou manželku, která se mnou šla přes půlku republiky. Možná proto to ze mě vyzařuje.
Je těžké si udržet pozitivní pohled, když se Kometě nedaří a valí se na ni kritika?
Věřím, že máme takovou kvalitu a sílu, že v play-off jsme schopní porazit kohokoliv. Máme tým, který je pořád schopný se zlepšovat. Jsou týmy, které nyní předvádějí výborné výkony, ale lepší už nebudou. Věřím, že zranění hráči se uzdraví. Vidím na nich, jak se chtějí uzdravit, jak tím žijí a těší se, až zase naskočí. To mi přidává optimismus. Jsem přesvědčený, že budeme na play-off připravení a lepší.
Nemůže být vaše povaha na škodu, že třeba nedokážete hráče po chybě seřvat?
Zatím si tolik v dospělém týmu nedovolím. Spíš se snažím popsat situace, které se špatně odehrály. Dávám návod, jak by se to mělo realizovat jinak. Hlas zvýšit umím a tady s mladými reprezentanty je to potřeba. Ale když budeme pořád křičet, hráči se toho přejí a nebude to fungovat. Je to také o dobrém načasování.
Takže když Haken zakřičí, znamená to, že je zle?
To ne. (usměje se) Je to spíš upozornění, zdvižený prst, že je něco špatně. A musíme si dát pozor, nebo jinak prohrajeme nějakou chybou nebo podceněním. Většinou chyby vznikají, že hráč nemůže, je zavařený a nevnímá, anebo něco podcení. Jestli je hráč připravený v hlavě, zvládne úplně všechno.
Kde čerpáte jako kouč inspiraci?
Ideální jsou semináře trenérů. Z každodenní pracovní reality si někam odskočíte a to mě posouvá. S ostatními trenéry se bavíte a zjišťujete, že mají v ostatních klubech stejné problémy jako vy. Ale teď je otázka: Chceme to zlepšit, nebo si budeme jen stěžovat? Těší mě, že je dost trenérů, kteří to zlepšit chtějí. I tady na mládeži je to vidět a přitom musíme dokola poslouchat, jak je to hrozně špatné. Já myslím, že to tak špatné není. Je to o lidech, kteří pracují s dětmi, a je nás spousta, kteří to chtějí dělat. Neříkám, jestli to osobně dělám dobře, ale chci to dělat a baví mě to. Čím dál víc zjišťuju, že tam musí být chtění, i po špatném zápase máte zájem něco další den měnit. A přenášet to na hráče.
Asi vás musí štvát věty, že v Česku už neumíme vychovávat hokejisty, že? I když... podle výsledků mládežnických reprezentací se ovšem není co divit.
To jsou řeči okolo. Když se něco nepovede, všichni se dívají jen na výsledek a nikdo se už nedívá do hloubky. Nikdo se nezajímá, proč to tak je, a nikdo z lidí, kteří o tom tak mluví, si nezamete před vlastním prahem. Zdá se mi, že naše společnost je něčím trošku nakažená – a pak to působí i na děti. Všude říkám, že základ je v rodině. Když rodiče mají zájem o děti, vědí, co potřebují. Není to o tom, že jim něco dopředu předurčí a tlačí je. Naopak je mají vyslechnout a podpořit. Pro trenéry je ideální, když je rodič na jeho straně, protože vy hráči něco řeknete, ale večer u televize už je jenom s rodiči. A o čem se doma baví, to neovlivníte.
