Donedávna byl šéfem hokejových Vítkovic František Černík. Vládu nad klubem ale nově převzal Aleš Pavlík, jenž by rád dal klubu moderní ráz a střih úspěšného ambiciózního týmu.
Aleši, Vítkovice jste převzal od Františka Černíka, nejen klubové legendy, ale legendy celého českého hokeje. Jak to vnímáte?
Je to složité, a to hlavně ve smyslu obrovského závazku vůči historii klubu, vůči fanouškům, partnerům i hráčům. Franta Černík tu byl obrovské množství let, odvedl kus práce a ke všemu měl to obrovské hokejové jméno. O to je to pro mě složitější, ale na druhou stranu to beru jako velkou výzvu. Hokej jsem taky nějakou dobu hrál a v době, kdy jsem končil, jsem měl i nějaké úspěchy. Teď buduju kariéru v privátním sektoru a z něj se vracím do hokejového dění, které je pro mě teď koníčkem. Je to ale koníček na plný úvazek. A věřím, že i ta privátní sféra, kde jsem si vybudoval slušnou pozici, mi může pomoci řešit spoustu věcí. Třeba nastavit vítkovický klub do pozice odpovídající roku 2016. To znamená od řízení, přístupu k práci, od respektu k fanouškům, novinářům, partnerům. Je to obrovská výzva a ty já mám rád. Hlavně díky tomu jsem se rozhodl, že do toho půjdu, že odkoupím část akcií od Franty a vezmu to na svá bedra.
Rozhodoval jste se dlouho? Radil jste se s někým?
Rozhodoval jsem se dlouho. Fáze rozhodování začala de facto před rokem a půl, po mistrovství světa. Tehdy jsem stál před rozhodnutím, kdy jsem měl dvě cesty. Jedna byla, že jsem po úspěšně zvládnuté organizaci šampionátu mohl odejít se vztyčenou hlavou z hokejového hnutí a věnovat se privátní sféře, své rodině, manželce a dvěma synům. Anebo si říct, že mám nějaký morální závazek vůči hokeji a vrátit mu to. Rok jsme s Frantou hledali cestu, velmi intenzivně, nakonec to dopadlo tak, že jsem to odkoupil. Ale bylo to o rozhodnutí, které v první řadě vzniklo doma s manželkou. Změní to rytmus života rodiny. Jde o to, že to pro mě není práce, nemám z toho ani korunu, spíše to financuji z peněz vydělaných v soukromém sektoru. Ale díky tomu, že mám obrovskou podporu manželky a troufám si říct také významných partnerů, tak jsem do toho šel.
Vítkovice byly dlouho Steel. Proč se teď nejmenují Steelcom po vaší firmě?
Poslední dvě sezony se vítkovický hokej potýkal s finančními problémy a rozhodování bylo pro mě o to těžší. Člověk věděl, že přebírá klub s obrovskou tradicí, který však není v té nejlepší finanční kondici. Sice žijeme ve velmi krásném regionu, na který nedám dopustit, ale zároveň složitém, co se týká ekonomického zázemí. Jsou tu významnější, větší a úspěšnější firmy a já jsem opravdu moc rád, že jedna z nich se přihlásila k podpoře a stala se generálním partnerem.
Aleš PavlíkBývalý hokejista a podnikatel se narodil 24. června 1973. Jako hráč nastupoval například za Vítkovice, Olomouc, Trenčín či Havířov. S Olomoucí vybojoval extraligový titul. Od roku 2005 je členem užšího vedení Vítkovic, nedávno se stal majitelem majoritního podílu akcií klubu. Zároveň je viceprezidentem Českého svazu ledního hokeje, prezidentem Asociace profesionálních klubů ledního hokeje, byl také šéfem organizačního výboru mistrovství světa v Ostravě v roce 2015. Je předsedou představenstva společnosti Steelcom CZ, jako jednatel či společník působí v několika dalších společnostech. Je ženatý, má dva syny. |
Proto se klub teď jmenuje Vítkovice Ridera?
Ano. A jsem dnes moc rád, že je tu pan Daněk s Riderou vedle města Ostravy, které projevilo ochotu dlouhodobě spolupracovat a podporovat hokej. Není to jen áčko, je to i mládež a žáčci. V této chvíli se podařilo dotáhnout spolupráci s panem Daňkem, se skupinou Ridera. Steelcom je samozřejmě dál významným partnerem. Neberu si ani korunu a peníze z mých firem chodí na podporu nebo na vyrovnávání problémů s cash flow.
Tituly v minulých letech vyhrávaly Zlín, Plzeň, Litvínov, tedy „menší“ kluby. Je to pro vás inspirace, motivace?
Obojí. Je to pro nás obrovská inspirace i motivace. Ale my to dnes máme s Kubou Petrem (generální manažer a hlavní trenér) a realizačním týmem nastavené jinak. Jsme ve shodě na jakémsi pětiletém konceptu. První dva roky máme na stabilizaci týmu a klubu, organizaci firmy, která měla a má finanční problémy. Rok až dva máme na to, abychom pokryli rozpočty, abychom pracovali s takovými rozpočty, které jsou reálné, nevytvářeli závazky po splatnosti, tedy dluhy. To je základ. Budu rád, když si to všichni fanoušci uvědomí. Vedle toho už je vidět, že se pracuje koncepčně, pracuje se s týmem jinak. Dávají se dlouholeté smlouvy u hráčů, o nichž jsme přesvědčeni, že budou stabilními kameny. Nikdy nebudeme mít rozpočty jako nejbohatší kluby. Žijeme v regionu, kde to není možné.
Jak tedy chcete dostat Vítkovice výše?
Na vrchní příčky můžeme jít za podmínky, že za třetinu či polovinu peněz koncepčně složíme mužstvo, kde bude poměr cena/výkon vyvažovat regionální srdce. A to není otázka roku. Ten, kdo má peníze, si hráče nakoupí a vyletí za rok nahoru. My musíme jít jinou cestou. Z 22 hráčů máme 16 odchovanců. Vedle stabilizace klubu finanční a manažerské přijde samozřejmě doplňování kádru, aby šel nahoru. Ale nebude to za jednu sezonu.
Jak velká je vaše důvěra v Jakuba Petra? Nestane se, že po sérii nepovedených výsledků, která přijít může, budete hledat nového manažera a kouče?
Rozhodl jsem se, že sloučení pozice generálního manažera a trenéra je dlouhodobý koncept. A bavím se o pětiletém období. Má smlouvu na tři roky, ale náš vztah je postavený na podání ruky, vzájemném respektu a důvěře, že oba chceme něco dokázat. Vědí to ode mě hráči i partneři, že chci jít touto cestou. Pokud nedejbože přijde nějaká nepříjemná série, tak to nebude o tom, že se bude měnit trenér. Trenéři budou mít důvěru, když uvidím, že realizační tým šlape, a když se prohraje, tak se vztyčenou hlavou. Prohrát se může, ale chci, aby každý fanoušek i partner, který to platí, odcházel s pocitem, že hráči nechali na ledě všechno, že to odpracovali naplno. To je filozofie klubu. Nejsem příznivcem rychlých změn, naopak jsem zastáncem dlouhodobé koncepční práce.
Vítkovice se ne vždy dokázaly slušně rozloučit s hráči, kteří si to zasloužili. Příkladem mohou být jména jako Malík či Varaďa. Zapracujete i na tom?
Minulost komentovat nebudu, to myslím v dobrém. Já to chci dělat jinak a po svém. Třeba v pondělí ráno jsme na poradě hledali termín pro rozlučku s Jirkou Burgerem. Čekáme na jeho potvrzení, abychom se definitivně domluvili. To je ten směr, kterým chci jít - respekt vůči hráčům, kteří tu odvedli spoustu práce. Zároveň můžu naznačit, že někdy na podzim chceme zřídit něco na způsob Klubu legend. Už teď jsme alespoň narychlo v útrobách haly dali na zdi pětadvacet jmen hráčských legend. I to vytváří pocit sounáležitosti hráčů ke klubu, zároveň tak klub vyjadřuje velký respekt vůči hráčům.
Vítkovice jsou zakládajícím členem hokejové Ligy mistrů (CHL). Teď si ji ale zahrajete jen s titulem v kapse. Jak se na to díváte?
Náš klub vlastní nějakých pět šest procent této společnosti. Je to projekt, kterému věřím, a myslím si, že je dobře, aby tady byl. Jde alespoň o malou protiváhu fotbalové Champions League. S Petrem Břízou, který je dnes v kanceláři IIHF (Mezinárodní hokejová federace), o formátu CHL diskutujeme, jak ho změnit. Ano, hrát tu soutěž asi teď nebudeme, ale dívám se do budoucna. Doufejme, že si Ligu mistrů vítkovičtí hokejisté zase zahrají z pozice výkonnostní, což je jeden z cílů našich snah, za druhé je to o tom, že by hokej měl mít takovou prestižní soutěž.
Býval jste útočník. Nesvrbí vás ruce, když vidíte, jak nyní trápí Vítkovice koncovka?
Když mi v neděli ráno dával Kuba Petr informaci, že Standa Balán je třetí zraněný útočník a že do Brna nepojede, ze srandy jsem mu psal, že si obleču výstroj, pokud mě tam dotlačí. Ale hned na pondělní poradě jsme řešili, že nám kvůli zranění chybí tři kvalitní útočníci. Je to pro nás každodenní diskuse, jak to řešit.
