Čtyřiadvacetiletý kanonýr, na pohled tichý mladík, se však vzepjal, v úvodu sezony dal za Litvínov čtrnáct gólů v devatenácti zápasech. Přesto ho manažer Macholda minulý týden pustil do Havířova za uvadajícího Rouska. "Byl jsem mladý," vypráví Hruška. "Ale teď už dva roky sekám latinu, abych nebyl ten nejhorší. Dávám hokeji sto procent. Nechápu, proč se mě Litvínov zbavil. A asi to nikdy nepochopím."
Litvínovský manažer Vladimír Macholda nestojí o medializaci případu. Během pár dní nabídl tři různé důvody výměny. "Byl to normální trejd, potřebovali jsme někoho zkušeného," zní jeden. Naznačil také jisté porušení vnitřních řádů oddílu. Zmínil se o tom, že Hruška naboural dvě služební auta. Nejvíc se však Hruškův odchod spojuje se ztrátou peněz z hráčské pokladny v litvínovské kabině.
"V kovové skříňce bylo asi osmnáct tisíc, klíče od ní měl jen jeden člověk," tvrdí Jaroslav Paulus, Hruškův manažer a opatrovník. "Zámek byl neporušený. Policie Davidovi brala otisky." "Neprotestoval jsem," popisuje Hruška. "Vždycky jsem se ke svým průšvihům přiznal, ale teď mám čisté svědomí." "Podezření je na celém mužstvu, David sám ví, co udělal," prohlásil manažer Macholda.
Hruška proslul jako bohém, co v noci nejde spát, pak půl dne prostojí u automatu a večer dá dva góly. Nebo se jen klouže. V extralize patří už šestému klubu. Kdysi se mu dařilo v zámořské juniorské soutěži, kde hrál za Red Deer. Jenže si nerozuměl s trenérem a utekl domů. "Bydlel v rodině, kde byl třicetiletý chlapík a ten ho ve městě protáhl každým barem," vypráví Jaroslav Paulus.
"Tam to možná začalo." Po návratu z Kanady se ve Vsetíně málokdy vešel do sestavy k Sršňovi, Dopitovi a Vlachovi. V šatně se ztratily peníze, Hruška propadl automatům. "Dost jsem prohrál," přiznává. "Umíral mi táta, byl jsem na tom špatně." Upadl do dluhů. Přetahovala ho Plzeň, ale neměla na něj peníze. "Ve Vsetíně měl David smlouvu, ale pro plat jej posílali do Plzně. Tam dostal jenom zálohu dvanáct tisíc, ale v lize za ni nenastoupil," říká Paulus.
"Neměl z čeho žít, tak vzal výstroj ve vsetínské kabině a prodal ji kamarádovi za pět tisíc." Svými problémy ničil matku, jež pracuje v sokolovské nemocnici. Ještě víc ji trápí Davidovo dvojče. Také Roman Hruška náležel mezi hokejové naděje. Nicméně odpadl dřív než bratr. "Nebýt jeho, Davidova máma by na tom s nervy nebyla tak zle," tvrdí svérázný Jaroslav Paulus, bývalý vzpěrač, nyní podnikatel.
Davida Hrušku znal od dětství. Před třemi lety si ho vzal domů do Sokolova a vyjednal mu angažmá v Karlových Varech. Hledal ho ve tři ráno v nočních podnicích, vychovával jej. Nechával si posílat jeho plat na svoje konto. "Splácíme dluhy finančnímu úřadu," vypráví otcovsky. "David nemá profesionální chování, tam má mezeru. Po nocích to řešíme, přikyvuje, ale stejně je blázen." "Bez Jardy bych byl na ulici," říká vděčně Hruška.
V Sokolově, tedy kousek od Litvínova, má přítelkyni. Učí hokej tříletého Paulusova syna, občas finančně vypomáhá matce. Ovšem teď musí napříč republikou do Havířova. Bude tam sám. Když se o výměně dozvěděl, uvažoval, že s hokejem skončí. Teď už prohlašuje, že se znovu nezvrhne a kariéru nezabalí: "Chci prostě hrát a dál dávat góly."
 Litvínovský útočník Hruška před vsetínskou brankou |
