„Kdybych to měl říct odborně, tak je to mutualismus. Druh symbiózy, kdy si dva živočichové vyhovují,“ popisuje Jelínek v obsáhlém rozhovoru pro iDNES.cz.
Vzpomenete si, jak jste se poznali?
Výborný: Trénoval jsem ve Slovinsku a volal mi Vilda Sivek ze Sparty. Říká: „Potřebujeme trenéra na pět let.“ A já: „Ve Spartě na pět let? Blázníš?“ A on hned, co bych říkal na Mariana Jelínka. Vždycky jsem měl dobré kolegy, ale tohle je něco jiného, hlubšího. Prostě jsme si sedli. Marian se o psychologii zajímá opravdu do hloubky i mimo sport, takže jsem se od něj hodně učil.
Jelínek: Já k Františkovi vzhlížel, vážím si ho doteď. Dřív jsem měl respekt mu něco říct, ale teď se vhodně doplňujeme - lidsky i odborně. Umíme ustoupit, ve své kabině si řekneme úplně všechno a vycházíme z toho jako jeden muž. Máme i protichůdné názory, ale navenek působíme jako celek. Spolupracoval jsem s více trenéry, ale u nikoho jiného jsem to takhle necítil.
Jak se doplňujete?
Výborný: Já se učil od Neveselého, což byl jeden z nejlepších trenérů u nás. Marian zase pracoval s Jardou Jágrem, viděl tréninky v NHL a přinesl do toho progresivní styl.
Jelínek: V 85 procentech si nemusíme nic říkat a panuje shoda, o zbytku diskutujeme. Před hráči působíme jednotně. A zastupujeme se. Většinu tréninků vede třeba Franta, ale když cítí, že to chce impulz, tak do toho skočím já. Jinak mám na starost spíš individuální pohovory s hráči, pak Frantu informuju. Myslím, že jsou to fungující spojené nádoby, každý máme nějakou silnější parketu a máme to dobře rozdělené.
Zažili jste někdy ponorku?
Výborný: Z mojí strany jsem ponorku neměl nikdy. Naopak jsem Mariana lanařil do Budějovic, ale on měl dobré vztahy s Martinem Strakou v Plzni a nebyl důvod, aby odešel. To mě mrzelo, protože kdybychom tam byli spolu, mohli jsme Budějovice posunout ještě dál. Hledali jsme cesty, jak se zase sejít. Když jsem mu pak řekl o Boleslavi, tak se hroutil. Všichni si říkali, že je to Barážový klub, hráči se tam mění, trenéry vyhazují...
Ale šli jste do toho a dnes hrajete na špici extraligy.
Výborný: Držíme se při zemi a tlučeme tady o dřevo každý den.
Jelínek: Máme pořád stejný cíl, vejít se do desítky. Vždyť ještě neuběhla ani půlka soutěže. Už jsme toho zažili tolik, že víme, že za pět kol je všechny jinak. Ale jednoznačně jsme spokojení, nejsme uspokojení. Vážíme si toho s pokorou, jsme rádi, že hráči z Boleslavi jsou v reprezentaci. Najednou vám volají agenti i hráči, že by chtěli jít do Boleslavi, nemusíme je nutit a brát hráče, které nikdo nechce.
Máte odezvu od vedení?
Jelínek: Ze začátku si člověk hlídal, co kdo o něm napsal. Postupem času už to dělám hlavně pro svůj pocit, uvědomil jsem si, že pocity odvíjet od jiných se nevyplácí. A vděk od majitelů už upřímně nečekám, protože šéfové budou chtít vždycky víc. Není to povolání, kde můžete dlouhodobě zažívat poplácávání po zádech. Tomáš Král mi kdysi říkal: Trenér nemůže nikdy vyhrát. Podívejte, jak skončil Draisaitl, který v Hradci odvedl úžasnou práci. Rulík byl trenérem roku a letos... Předtím Vlach a letos? Nemůžeme podléhat euforickým ani depresivním stavům.
Dá se říct, že razíte heslo „Jsme jeden tým“?
Výborný: Dřív jsem si říkal, že jsou to kecy. Ale funguje to. Když jsme spolu začínali na Spartě, tak tam vrátnej i uklízečka šli za společným cílem. Byli jsme ochotní strávit na zimáku 24 hodin denně, všechno bylo pozitivní, pak jsme se dostali do play-off posledním zápasem se Slavií a porazili ji ve finále. Přitom jsme na začátku byli na odpis a během pár týdnů se všechno změnilo. V Boleslavi nám vyhovuje i to, že je to takový malý rodinný klub, který není propíraný v médiích.
Je tu mnohem menší tlak?
Jelínek: Určitě je někde jinde. Sparta je korporát, tady jsme eseróčko. Tady klub dělá pár lidí, ve Spartě jich plno neznáte. Ale Franta na to hrozně dá a uvědomuje si jednu věc - 70 procent veškerých trenérských metod a jejich úspěšnost je závislých na vztazích. Bez nich v hráči nevybudíte touhu. Vezměte si, že někde je trenér úspěšný a v jiném týmu pohoří. Proč? Protože se mu nepodařilo navázat vztahy s hráči.
Není to dané také autoritou a charismatem trenéra?
Jelínek: To s tím souvisí. Charisma je něco, co člověk má nebo co si vybudoval a na základě toho máte dobré vztahy, protože vás hráči respektují. Ale můžu říct, že je to těžší a těžší a člověk musí měnit přístup. Vztah s hráčem neznamená žít ve dvojdomku, ale musí tam být vzájemný respekt. Patří k tomu i bouřky. Když chcete mít dobré vztahy, občas musíte někoho seknout, poslat do „lázní“, jak my říkáme nižším soutěžím. Je to jako s dětma, nemůžete pořád chválit, občas potřebují přes prdel.
Pane Výborný, je pro vás jednodušší, že tu máte Davida?
Ten patří k té starší generaci. Marian s ním prožil léta v nároďáku. David nám v tomhle určitě pomůže, protože je naší prodlouženou rukou, u hráčů má velký respekt. O přístupu mladší generace se ví, slyším to od trenérů z celé republiky. Třeba z Jihlavy. Marian chodí na přednášky s fotbalovými, basketbalovými kouči a je to tam stejný. Já byl teď s vnučkou na tenisovým tréninku a když jsem to viděl... Řekl jsem si, že to už nechci zažívat. Rodiče ty děti někam nesmyslně tlačí. Usmyslí si, že ve třech letech z nich bude Jágr nebo Kvitová. A ty děti jsou chudáci.
Čím to je?
Výborný: Víte, děti dneska nechtějí udělat něco navíc. Je to dané i tím, jak jim rodiče usnadňují život, protože sami žili v komunismu a nic neměli. Tak jim kupují značkové věci, vozí je autem až před stadion, nesou jim bágl, nikam nechodí pěšky... Teď do toho vstoupily počítače místo toho, aby odpoledne šli hrát fotbal.
Jelínek: Mladá generace nemusí vystupovat z komfortní zóny. Oni vám se slzami v očích tvrdí, jak chtějí hrát NHL, ale bohužel se tak nechovají. To je, jako by vám tlustý říkal, že chce zhubnout, vy ho potkali za rok a on přibral dalších 10 kilo. Proto těm klukům říkáme: Tak se chovejte jako hráči NHL! Podívejte se na Davida, ten nechodí ani na naše obědy. Dělá si své diety, hlídá si stravu. To by ale museli vystoupit z komfortní zóny. Oni vám někteří dokonce říkají, jak hrozně dřou. Ale oni nedřou. Neuvědomují si, že o NHL jenom sní, ale nejdou za ní.
Výborný:„Mám smlouvu i na příští rok, ale konec zvažuju, to říkám upřímně. A David je už rozhodnutý definitivně.“ |
Pane Výborný, vy prý chcete po sezoně skončit s trénováním?
Výborný: Máme smlouvu na příští rok, toho si vážím. Ale konec zvažuju, to říkám upřímně.
Už vás trénování nenaplňuje?
Takhle to není. Já se spíš úplně lekl, jak to zase prožívám, jak mě to chytlo, protože za poslední měsíc umřelo dost lidí mého věku. Tak to na mě padá. Vždyť já se ještě v 62 letech umím rozčílit a rozbourat kabinu, že všichni koukají, kde se to ve mně bere. Nebo třeba po zápase se cítím hrozně vyšťavený. Petr Bříza nás nedávno zval po zápase na oslavu, ale já mu řekl, že na nějakou afterparty nemám.
A co David, který už chce také končit?
Ten se chce věnovat dětem, protože vyrostly, aniž si toho všiml. Klukovi je patnáct, holka hraje tenis, florbal... S největší pravděpodobností skončí.
Nemrzí vás to, Mariane?
Já tomu ještě nevěřím, protože do konce sezony přijde tolik zvratů... Kdyby k tomu mělo dojít, tak budu sám řešit, co dál. Ale končit s trénováním ještě určitě nechci, na druhou stranu nechci trénovat tak dlouho jako Franta, který je opravdu vyšťavený. Chápu ho, je to vysilující práce.
Výborný: A to musím říct, že jsem zažil i horší chvíle. Třeba na Spartě se mi motala hlava a říkal jsem si: Brzdi! Fakt mi bylo blbě. Tady není takový tlak.
A kdyby se Sparta ozvala, uvažoval byste o nabídce?
Výborný: Já už ne.
Máte představu, co chcete dělat v důchodu?
Nechci být důchodce. Chtěl bych cestovat, i když na to není zrovna dobrá doba. Rád jezdím po světě. A věnoval bych se dětem. Vím, co těm klukům chybí a rád bych jim pomáhal při individuálních trénincích. Když máte 20 dětí, tak kluk vystřelí čtyřikrát za trénink, z toho třikrát blbě a nikdo ho neopravuje. Trenéři se snaží, ale nemůžou to obsáhnout. Pohrát si, třeba v Letňanech u Franty Kučery. Mám to kousek. Vzít si pět, osm dětí, vůbec ne kvůli penězům. Jen pro radost, bez tlaku. To by se mi líbilo.
Jelínek:„S Jágrem už nejsem v kontaktu. Asi jsme se nasytili. Už je jinde, je to hokejový matador, který nemá zapotřebí mít někoho kolem sebe. Cítil jsem, že jsem placený kamarád, a to mě přestalo naplňovat.“ |
A vy, Mariane, plánujete budoucnost?
Neplánuju. Hodně přednáším, to je taková protiváha ke stresu. Setkávám se s velmi úspěšnými lidmi, třeba z vrcholného managementu ČEZu, Volkswagenu... To mě baví. Vidíte tlak na výkon v jiných situacích. Od mládí jsem budoucnost ale nikdy moc neřešil. Nikdy jsem nevěděl, že budu šest let trénovat v Německu nebo že budu třináct let s Jardou Jágrem...
Jste s ním ještě v kontaktu?
Ne, téměř vůbec. Asi jsme se nasytili. Když jsem trénoval Plzeň a hráli jsme na Kladně, tak za mnou šel do kabiny. To mě potěšil. Pak když hledal trenéra do Kladna, tak chtěl slyšet můj názor. Ale na trénování se mě už vůbec neptá. Už je jinde, je to hokejový matador, který nemá zapotřebí mít někoho kolem sebe. Cítil jsem, že jsem placený kamarád, a to mě přestalo naplňovat.
Ještě jedna věc: každý trenér má oblíbený určitý typ hráčů. Co vy dva?
Jelínek: Já se přiznám, že mě baví hráči s nálepkou problémoví. S Frantou jsme jich měli dost. Třeba Pepík Straka, kterému se nechtělo zhubnout. Pöpperle v Plzni musel osm kilo dolů. Radek Duda také nemá dobrou pověst, a přitom s ním mám z Plzně skvělé zkušenosti.
Výborný: My bychom ho sem vzali hned.
Jelínek: Ano. Vůbec bychom se nebáli, i když všichni říkají, že je to rakovina mužstva. To samý Karel Pilař, Trončinský. Z něj mám hrozně dobrý pocit, i když nás stojí hrozně moc úsilí. My chceme kluky, kteří chtějí vítězit. A Radek Duda chce vítězit, Tronča a Pilař taky. Nadprůměrní hráči jsou vždycky v něčem postižení. To nás baví. My rozlišujeme hráče podle toho, jestli má srdce bojovníka. A že je někdo cholerický a má sklony být nedisciplinovaný ve stravě, s tím se dá pracovat. Důležitý je syndrom pitbula.
