„Těším se, že si vybral Vítkovice, protože mají velmi silnou hokejovou tradici,“ řekl Peter Šťastný, dvojnásobný mistr světa a vítěz Kanadského poháru 1984. „Odmalička jsem oba syny vedl k tomu, aby šli tam, kde je hokej populární. Protože když máte prázdné hlediště, tak to není inspirující.“
Otec Šťastný řekl, že žádná nabídka, kterou Yan dostal, nebyla tak atraktivní jako Ostrava. „Přitom měl Itálii, Německo, Švédsko. Bylo to zajímavé. Najednou přicházely nabídky jako lavina. Ale ve Švédsku už byl, Německo také zná. Vítkovice byly tak trochu i náhoda. Dovedly nás k nim diskuse s Miroslavem Fryčerem (někdejší vítkovický útočník a trenér, který hrál NHL – pozn. red.). Najednou se okolnosti tak vyvinuly.“
Yan Stastny byl měl pozvednout Vítkovice střelecky. Zvládne to? „Povím vám to tak,“ zamyslel se otec Šťastný. „Nevydělává ani pět milionů, ani pět set tisíc, ani sto tisíc. Stovky těch nejlepších hokejistů jsou pryč. Bezpochyby má ale na to, aby mužstvu pomohl.“
Peter Štastný
V čem je jeho přednost? „Hitchcock (kanadský hokejový trenér – pozn. red.) řekl, že Yan je neuvěřitelně inteligentní hokejista. Ale on je jako můj bratr Marián, Palko zase jako já,“ připomněl druhého syna Paula, který hraje NHL za St. Louis. „Marián byl tvrdý, neústupný, před nikým, před ničím neuhnul, bojoval, uměl se prosadit jeden na jednoho, u mantinelu, před brankou. Palko zase hraje více hlavou. Oba ale mají podobné hokejové myšlení. Kdyby byl Janko o něco lepší, tak není tady, ale v NHL. A byl tomu velmi velmi blízko.“
Z toho, že Yan je v Ostravě, má Peter Šťastný ohromnou radost i proto, že to je z Bratislavy relativně blízko. „To je ono,“ usmál se. „Minulou sezonu jsem jezdil do Schwenningenu, to je devět hodin autem. Před tím do Norimberka šest hodin. Do Vítkovic to mám možná tři. Ale my máme rodinný dům ve Strážnických horách a odtamtud to je možná hodinu a půl, úplný kousek.“
A k tomu ho těší, že na hokej bude moci vyrazit i do Brna a Zlína. „Ta blízkost Ostravy mě nejvíce potěšila, ale podstatné je, že je tu ta silná hokejová tradice, větší než v Německu, Itálii a kdekoliv jinde.“
Peter Šťastný si návštěvou Ostravy oživil i vzpomínky na ligové souboje s Vítkovicemi. „Právě oni nám dělali největší těžkosti, když jsme získali první titul se Slovanem. To byl tehdy náš největší soupeř. Zažil jsem i jeden památný zápas – v něm jsme prohrávali 1:4 a chyběly asi tři minuty do konce. Pak to bylo bum, bum, bum a podařilo se nám vyrovnat.“
O srovnání stavu se postarali bratři Šťastní – Peter, Anton a Marián. Zbytek utkání tehdy dohráli, dali všechny tři góly. „Vítkovičtí ještě vstřelili gól na 5:4, ale se sirénou, bylo to po čase, takže neplatil. To bylo hodně důležité, protože jsme se v čele ligy utrhli a dotáhli jsme sezonu k historicky prvnímu titulu pro slovenské mužstvo v československé lize.“ To bylo v roce 1979.
Peter Šťastný dobře zná nejen Miroslava Fryčera, ale i další vítkovické hokejisty. „Třeba Láďu Svozila a Čerta,“ zmínil čestného prezidenta klubu Františka Černíka. „Něco jsme spolu zažili. On byl dokonce moje křídlo, když dal hattrick Rusům. To jsou věci, které se nezapomínají.“
