Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bobby, ty máš ale skvělé bicepsy! Jak hokejisté poznávali říši divů

Legendární kanadský hokejista Bobby Orr v prvním finále Canada Cupu bojuje s Jiřím Holíkem. | foto: Profimedia.cz

10 2016
České národní mužstvo se letos vrátí do zámoří na nóbl turnaj. Když se na Canada Cupu před 40 lety předvedlo poprvé, přesvědčilo diváky i znalce, že hokej neovládají jen Kanaďani a Rusové.

Zelenáč Peter Šťastný před přípravným zápasem s obávaným domácím týmem bloumal zákulisím montrealské haly Forum. Už tak očarovaný prostředím hokejového chrámu náhle spatřil Bobbyho Hulla, jenž si na chodbě upravoval hůl.

Báječná reklama

„Lidi z ambasády nám tvrdili, že nikdo neudělal naší zemi v Severní Americe tak skvělou reklamu jako my za jediný zápas,“ vzpomínal útočník Peter Šťastný

Šťastný si připadal jako u božího zjevení. Teenager z komunistického Československa žasl při pohledu na sportovní modlu oděnou jen do ribana s ustřiženými rukávy a na její mohutné paže. „Jako by ty pracky nepatřily člověku, ale nějaké svalnaté mašině z komiksu,“ líčil ve své knize Hokej na dvou kontinentech.

V září 1976 se na Canada Cupu, vskutku přelomové události, střetly týmy z odlišných světů. Skromní Čechoslováci žasnoucí nad vymoženostmi kapitalismu na něm nejprve porazili pyšnou Kanadu a ve finále jí pak vzdorovali ve strhující bitvě.

Historicky první turnaj „nejlepších proti nejlepším“ vyvolal gejzír nadšení. Deník Montreal Gazette po něm euforicky vyzýval: „Hrajte znovu, kdekoliv a každý rok. Zápasy Stanley Cupu pak budou chutnat jako párky od pouličního prodavače ve srovnání s kaviárem.“

Nadhokejisti, vyšlechtěná kasta

Národní tým pro Světový pohár 2016 se skládá vesměs z hráčů působících v NHL. Kouč Jandač vysílá pobočníky do Ameriky na inspekce. Jeho asistent Prospal žije na Floridě. Poradce Fischer pracuje pro Detroit Red Wings. Přes internet lze sledovat každý mač slavné ligy.

„Ale tenkrát jsme o profících nevěděli nic, pane!“ vzpomíná Milan Nový. „Nebylo video. Netušili jsme, jak má Kanada nacvičené přesilovky, jakým hraje systémem.“

Trenéři Gut se Starším podrobili své hochy tvrdé přípravě. Drezurovali je na soustředění v Tatrách. Hlavně s obránci pilovali bleskové založení akcí pod rdousivým tlakem napadajících soupeřů, štědře placených borců, z nichž spoustu znali jen z fotek v časopisech.

Výměna dresů

To tu předtím nebylo. Výjimečný obřad korunoval finále. Sokové si po utkání měnili dresy.

Československý brankář Vlado Dzurilla (vpravo) si po finále Kanadského poháru 1976 mění dres s domácím Rogatienem Vachonem.

Brankář Vlado Dzurilla ve své autobiografii vzpomínal: „Vachon (kanadský gólman) něco říká, chce můj dres. Co když ho dát nesmím? Co když ho pak budu muset zaplatit?“

Potom ovšem viděl, že jiní už s převlékáním začali. A tak se přidal.

„Pro nás byli Kanaďani něco jako nadhokejisti, vyšlechtěná kasta,“ stojí v životopise brankáře Jiřího Holečka. „Vůbec jsme si nedovedli představit, jaké to bude utkat se s nimi na jejich úzkých kluzištích.“

Gólmani se obávali pumelic Hulla, Esposita či Sittlera. Beci a útočníci zase měli respekt z drtivých hitů Clarka a spol. „Trenéři nás přesvědčovali, že jsou lidi jako my a že s nimi budeme hrát rovnocenně. Ale spíš nám to znělo jako uklidňování,“ tvrdil Holeček v knize Fakír.

Čechoslováci přesto obřím boeingem z Frankfurtu necestovali přes Atlantik jako schlíplá drůbež na jatka. V únoru skončili na olympiádě těsně druzí. V dubnu si na šampionátu v Katovicích suverénně přivlastnili titul.

„Když chcete porazit ty nejlepší, pane, musíte si jich vážit. A přitom si musíte věřit, že to umíte,“ říká bývalý kanonýr Nový.

„Týdny jsme nabírali síly, regenerovali a nově makali na ohebnosti,“ vybavil si Vladimír Martinec. „Strečink nám tenkrát hodně prospěl.“

Na večeři letadlem

Někdejší brilantní technik Martinec má dál v paměti ubytování ve vysokánském hotelu Four Seasons na montrealské Sherbrooke Avenue a výhled skrz prosklenou stěnu na auta projíždějící v ukrutné hloubce dole na ulici. Dojem na něj udělal i opulentní zahajovací banket, na který pořadatelé všechny týmy dopravili najatým letadlem z Montrealu do Toronta. Jen tak na otočku.

Českoslovenští hokejisté Bohuslav Šťastný (vlevo) a Miroslav Dvořák v utkání Kanadského poháru 1976 proti Spojeným státům.

Českoslovenští hokejisté Bohuslav Šťastný (vlevo) a Miroslav Dvořák v utkání Kanadského poháru 1976 proti Spojeným státům.

Holeček zmiňuje procházky po bulvárech de Maisoneuve a Dorchester, po jen nedávno osiřelých olympijských sportovištích. V obzvlášť horkých letních dnech ho zaujaly zbytky světové výstavy na ostrově Svaté Heleny i uhrančivé panoráma viditelné z kopce Mont Royal.

Šťastného zase fascinovala scénka z cesty na trénink: „Před halou zastavila bílá limuzína Bentley. Čekali jsme nějakého buržousta, jak nás doma politrukové poučovali, ale vysoukal se z ní dlouhán Pete Mahovlich (skoro dvoumetrový centr místních Canadiens). Zůstali jsme stát s otevřenými ústy!“

Jakou pozici měl hokej ve společnosti, naznačila taky soutěž Show Down, kterou natáčela kanadská televize. Tři vyvolení hráči z každého ze šesti týmů se předváděli v dovednostních soutěžích – nájezdech, slalomu mezi kužely či rychlosti bruslení. Československo reprezentovali Holeček, Nový a Hlinka, který byl mezi útočníky ze všech nejlepší, pročež pak mohl za milou prémii na pokoji hostit své parťáky.

Pojď, sáhni si!

Nový s Martincem v reprezentaci náleželi mezi mazáky, v Severní Americe nebyli poprvé a nenechali se jen něčím omráčit. Šťastný, mladík z bratislavského Slovanu, si však připadal jako v říši divů. Netušil, že se jednou stane jedním z nejoslavovanějších sólistů cirkusu NHL.

„Nebylo mi ani dvacet a najednou jsem stál na ledě hokejového chrámu Forum. Připadalo mi to neskutečné, jako příběh jiného člověka.“

Bobby Hull se předvádí fotografům. Fotografie pochází z počátku šedesátých let.

Bobby Hull se předvádí fotografům. Fotografie pochází z počátku šedesátých let.

V tomto rozpoložení narazil na Hulla, jehož znal akorát tak ze stránek časopisu Štart. „Máš skvělé bicepsy, Bobby,“ vyhrknul.

„Zlatý tryskáč“ z Winnipegu zvedl oči a povídá: „Pojď, sáhni si!“

Schylovalo se k poslední prověrce před Canada Cupem. Ta scénka vystihuje vztah mezi československými a kanadskými soky. Šťastný poslechl Hullovu výzvu.

„Měl ty svaly jako ze žuly,“ žasl. „Připadal jsem si, jako bych chytil vlastní stehno. Ani náhodou jsem nemohl jeho paži obejmout.“

Zpívané hymny. Nástup bojovníků do temnoty protínané pouze světelnými kužely. Varhanické etudy při přerušení hry. Na takové okázalosti nebyli evropští hokejisté zvyklí.

Bitvy s Kanadou

Vlado Dzurila v brance československého výběru zasahuje na Kanadském poháru 1976 před Guyem Lafleurem z Kanady,

V přípravném utkání Čechoslováci podlehli hvězdám z NHL 4:7. Ve skupině je šokovali výsledkem 1:0 a jako první si zajistili postup do finále.

Tam nejprve podlehli v Torontu 0:6. Nažhavená Kanada, zvládla odvetu za předchozí porážku.

V posledním střetu v montrealském Foru vedlo Československo 4:3. Barber až v 58. minutě dal na 4:4 a v prodloužení rozhodl Sittler.

„Fakíra“ Holečka, krále gólmanů z jarního mistrovství světa, atmosféra rozhodila. Záhy pustil tři góly, o pauze ho vystřídal bohorovný obr Dzurilla, jenž se posléze stal jedním z hrdinů celé akce.

Československo podlehlo „nadhokejistům“ 4:7 a kouč vítězů Bowman pronesl: „Co říkám Čechoslovákům? Měli fakt pěkné dresy!“

Asi to nemyslel zle. Jeho výrok ale dokumentuje sebedůvěru a určitou přehlíživost, jež machry z hokejové kolébky provázely. O to větší šok nastal, když ti cizinci v pěkných dresech ve čtvrtém utkání skupiny po Nového trefě zdolali idoly z NHL 1:0.

„Poslední siréna se rozplynula v tichu téměř záhrobním,“ můžeme si přečíst v autobiografii vynikajícího zadáka Františka Pospíšila. „Trvalo pár vteřin, pak hala explodovala nadšením. Kanaďani kroužili okolo mantinelů, zdravili příznivce a ti jim děkovali. Poznali, že udělali vše, co bylo v jejich silách. Byli jsme v rozpacích. Porazili jsme Kanaďany v jejich svatostánku a málem jim tu prohru záviděli.“

Čechoslováci ostří jako hřebíky

Jako by se muži vycepovaní komunismem, který si vynucoval přísnou kázeň a záměrně srážel individuality, ocitli v ráji. Okusili živobytí profesionálů. Zírali, že se nemusí vláčet s bágly s výstrojí. Že na stadion mohou kráčet nalehko, zatímco jim je organizátoři doručí do šatny.

Během dvoutýdenního turnaje oblétali Montreal, Toronto, Philadelphii, Quebec. Mile je překvapovala pozornost fanoušků na ulicích i novinářů, kteří byli s naprostou samozřejmostí vpouštěni do kabiny.

Nového po turnaji vyhlásili nejlepším hráčem týmu, za což mu patřil vůz Toyota Celica. Jenže funkcionáři mu ho odebrali. „Že prý se prodá a peníze se rozdělí mančaftu. Takže jsem dostal nějaké bony do Tuzexu a zůstala mi jen plaketa s klíčky. Mám ji doma na stěně,“ líčí Nový. „Třeba bych to gesto taky udělal, ale aspoň mi to mohli říct předem.“

Ne, nemluví hořce. Naopak si nejvíc váží šance předvést se na tak skvělém podniku. Jeho i ostatní uhranula všudypřítomná láska k hokeji.

Uvítání v Praze

Po přistání na Ruzyni čekala tým na letišti malá oslava. Jak stojí v Pospíšilově životopisu, kanonýra Nového tahala domů jeho paní: „Pojď už. Zatímco ty ses producíroval v Kanadě, opadaly nám na zahradě všechny švestky.“

„Jeho vnímání u nás a v Kanadě dělila astronomická vzdálenost,“ postřehl Peter Šťastný. „Ve vnímání sportovních osobností zela propast. Oslavoval se hokej, radost, kterou přináší, i život sám.“

Čechoslováci postoupili do finále, kde podlehli Kanadě 0:6 a 4:5 po prodloužení. Obstáli i za podmínek, jež dokonale seděly vítězům.

„Jsou ostří jako hřebíky, ale mají přátelské srdce, jsou to praví sportovci,“ řekl brankář Rogie Vachon.

„Přijímali naše hity a vraceli nám je bez fňukání,“ pravil Hull.

Při závěrečném ceremoniálu předávali trofeje bratři Richardové a vyprodané hlediště burácelo. Dzurilla se otočil k Pospíšilovi a tázal se: „Jestlipak si na nás taky někdo po deseti letech vzpomene?“

Ano, i po čtyřiceti letech se na vás vzpomíná, Vlado. Zasloužíte si to.

Autor:




Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze