Jednatřicetiletý olympijský vítěz a čtyřnásobný mistr světa se rozhodl pro návrat do Kladna poté, co na konci září ukončil angažmá v ruském Voskresensku.
Středočeský tým si od jeho příchodu sliboval mnohé. Nadějně vzhlížel k play-off a všem připomínal slavnější časy. Jenomže Procházka v mateřském klubu stihl jenom čtrnáct zápasů…
Zdánlivě banální střevní chřipka totiž Procházkovi způsobila otok v koleni, který se musel řešit operací. „Doktoři mi říkali, že se to stává docela často. Vážně nevím, jestli se tomu dalo předejít, zničehonic mi prostě koleno oteklo, pak druhé. S jedním jsem musel pod kudlu, druhé mi zachránili, takže operace nebyla nutná,“ popisuje své patálie.
„Když jsem šel na operaci, myslel sem, že budu tak čtyři dny v nemocnici a za čtrnáct dní začnu trénovat. Jenomže z toho byly dva měsíce,“ krčí smutně rameny. Přesto vše mohlo dopadnout ještě mnohem hůř. „Byly momenty, kdy mi doktoři říkali, že se může stát, že už také nikdy nebudu hrát hokej a budu mít problémy s chozením. Naštěstí léčba zabrala, kolena jsou v pořádku. Snad je to za mnou,“ prohlásil s neskrývanou radostí a nadějí v hlase.
Původně měl nastoupit až po nadcházející reprezentační přestávce, ale na extraligový led nakonec naskočí už o čtrnáct dní dřív. „Od doktorů jsem dostal povolení. Léčba skončila, vysadil jsem prášky. Teď jen, abych byl týmu něco platný,“ Vysvětlil svůj dřívější start. „Od Vánoc jsem na ledě a v plné přípravě asi čtrnáct dní. Cítím se celkem dobře, ale trénink a zápas, to je něco jiného. Snad se do toho brzy dostanu, ale vím, že to nebude snadné.“
Kladno se trápí, prohrává jeden zápas za druhým a jenom těžko odolává tlaku pronásledovatelů. „No, nálada není nic moc. Hodně zápasů se prohrálo. Ale není důvod propadat panice, musíme jít zápas od zápasu a sbírat body.“ Konečně už nebude muset hru spoluhráčů sledovat jenom z tribuny. „To bylo hrozné. Klukům se nedařilo a já nemohl pomoci,“ svěřuje se s pocity.
Ale rozhodně odmítá, že by se na led vracel jako spasitel povadlých kladenských ambicí. „To, že budu hrát je ale jenom tím, že se léčba urychlila, určitě to není tak, že se vydávám zachránit Kladno. Je nesmysl myslet si, že na led vlítnu a začnu hned dávat góly. Budu rád za postupné kroky a snad budu pro tým platný,“ říká až přehnaně skromně. Když Kladno by od něho nyní přesně toto čekalo.
Na hokej je nažhavený. „Vždyť jsem toho moc neodehrál. Sezona je zatím nic moc, ale i takové bývají. Kluci si ze mě už dělali legraci, jestli má vůbec cenu ještě v této sezoně začínat. Ale to bylo jenom hecování v kabině,“ usmívá se.
Když se ale řeč stočí na nadcházející hokejový šampionát v Praze, zvážní. „Mistrovství světa? Tak na to vůbec nemyslím. Pro mě je zásadní, že můžu chodit, trénovat, hrát a pomoci Kladnu. Co bude dál, to stejně moc neovlivním.“
