Možná je při tom zbytečně skromný. Bojovný útočník byl totiž oblíbencem fanoušků nejen ve Vsetíně, ale také v brněnské Kometě, v níž strávil čtyři prvoligové sezony.
Od loňského listopadu už Barus není hráčem, ale trenérem brněnských dorostenců. Modrobílí fandové na něj však nezapomněli a i nyní občas halou Rondo zní pokřik "Míra Barus, olé!"
Jak se vám při vaší exhibici dařilo?
Tam šlo v první řadě o to, abychom se sešli, zahráli jsme si a pobavili diváky. O hokej až tak nešlo.
Popadla vás při rozlučce nostalgie?
Když se zmínilo úmrtí Zdíška Tabary (bývalého trenéra Vsetína), tak to asi bylo emotivní pro všechny.
Jak často si teď vlastně jdete zahrát hokej?
Od 2. ledna, kdy jsme hráli při Open Air v Pardubicích, jsem na sobě měl výstroj poprvé. Takže vůbec. Pořád bylo hodně práce se starším dorostem, stál jsem často na ledě a pak už se mi večer nebo ráno ani nechtělo do výstroje a zahrát si s klukama, se kterými jsem chodíval hrávat.
Vaše kariéra už skončila. Napadlo vás jako malého kluka, kam byste to jednou mohl dotáhnout?
Vůbec ne, s tím do toho člověk nemůže jít. Důležité je, a to vidím i teď u mládeže, aby to člověka bavilo. Když ho to baví, tak je pro to ochotný udělat cokoliv. Teď to vidím na klucích, co třeba začali později a mají handicap s bruslením a jen díky tomu, že hokej milují, to dohání. Když jsem začínal, tak mě hokej bavil a bavil mě celou dobu. Někdy to byla hrozná dřina, ale nikdy mě nenapadlo skončit kvůli tomu, že se mi nechce.
Nejúspěšnější roky jste prožil ve Vsetíně, se kterým jste vyhrál dva tituly. Jak na toto období vzpomínáte?
Tím, že jsem vyhrál titul doma, to pro mě strašně moc znamenalo. Ve čtrnácti jsem odešel do Brna, ve Vsetíně tehdy byl krajský přebor a postupně se dostával nahoru. Když jsem se vrátil z vojny, tak byl v první národní lize a kdyby do toho nepřišel pan Zubík, tak by se možná ani nerozjela sezona. Já jsem se v té době ani nechtěl vrátit, chtěl jsem zůstat v Brně, ale byl jsem kmenový hráč Vsetína, takže jsem musel zpět. A nakonec jsem tam zažil čtyři nádherné roky.
Pamatujete, jak jste v prvním finále úspěšně ubránil elitní útok Pavla Janků?
S Lubošem Jenáčkem jsme se na tu lajnu střídali, oba dva jsme pracovali dozadu a určitě se nám tehdy podařilo jim hokej znechutit.
Další významnou část kariéry jste strávil v Brně. Co se vám vybaví, když se řekne "Míra Barus, olé"?
Tady jsem zažil další krásné roky, i když bohužel v první lize a ne extralize. Začínali jsme tu v době, kdy se klub teprve stabilizoval a postupně šel nahoru. Jen mě mrzí, že jsem v Brně nemohl hrát extraligu.
Ve Vsetíně i Brně jste patřil k největším oblíbencům diváků. Čím si to vysvětlujete?
V týmu Vsetína jsem byl v dané době jediný Vsetíňák, což možná bylo v těch lidech zakořeněné. A v Brně to možná bylo tím, že jsem hrál s Davidem Appelem a Alešem Staňkem a dařilo se nám. Ale to by museli říct spíš diváci.
Zřejmě se jim líbilo, že i když vám táhlo na čtyřicet, pořád jste na ledě patřil k nejbojovnějším. Jak jste dokázal převyšovat mnohem mladší hráče?
Asi svou prací. Hned, jak skončila sezona, tak jsem pracoval na té další. A taky musím říct, že jsem měl štěstí jak na trenéry, tak na ostatní lidi kolem hokeje, vyhýbala se mi zranění. Není to jen o pracovitosti, ale i o štěstí a správných lidech.
Jak vlastně vypadal konec vaší hráčské kariéry? Z Komety jste v létě, kdy koupila extraligu, odešel do Znojma.
Když jsem skončil ve Znojmě, dostal jsem nabídku trénovat tu nejmenší mládež v Brně. Přijal jsem to, takže jsem už přes léto ani neměl čas se pořádně připravovat. Proto jsem se domluvil s Technikou, že bych s ní zkusil trénovat a hrát s tím, že se uvidí, jak dlouho to zvládnu. Pak se v říjnu udály určité změny a od té doby už jsem na hraní neměl vůbec čas, tak jsem se rozhodl úplně skončit.
Už jste naznačil, že vás mrzí, že vám v Brně utekla extraliga. Je vám to líto o to víc, že vás minula jen o kousek?
Ten kousek, to je relativní. Takový je zkrátka sportovní život a já už se tím nezabývám. Určitě mě to mrzí, ale hlavu si tím nelámu.
Na Kometu pořád chodíte?
Hlavně tam pracuju s dětma, takže na zápasy určitě chodím. A když nemůžu, sleduju je na internetu.
Za dorostence Komety chytá váš syn Filip. Co jako bývalý útočník říkáte tomu, že se postavil do branky?
Myslím, že to bylo strašně ovlivněné dobou. Vyrůstal ve Vsetíně, kde tehdy panovala euforie kolem Romana Čechmánka, proto nechtěl nic jiného než chytat, i když jsem se snažil, aby se naučil bruslit a hrát v poli. Ale pořád se cpal do brány, tak jsem tomu nechal volný průběh. Já jsem taky odmalička chtěl být brankář, ale táta zavelel a já jsem musel do útoku.
Zkoušel jste někdy na Filipa střílet?
Určitě, to byla jedna z prvních věcí, abych zjistil, jestli se bojí, nebo nebojí puku. Kdybych zjistil, že se ho bojí, tak bych ho z té brány musel vytáhnout. Ale nebál se.
Teď trénujete dorostence Komety. Jak vás ta práce baví?
Určitě mě to baví, protože je to blízko hokeje, a poznávám ho tak i z druhé strany. Někdy je ta práce těžká, když člověk vidí, že kluci dnes těch možností mají spoustu a nezajímá je jen hokej. Člověka mrzí, když vidí, že by se ti kluci mohli někam posunout, ale nedávají tomu tolik, co by měli.
Takže se je snažíte vést k tomu, aby na sobě víc pracovali?
Jednak se o to snažíme my trenéři, ale taky by to měli pochopit sami. Druhá věc je, že dnes je zájmů taková spousta, že je hokej nebere tak jako nás, když jsme byli mladí.
Nesvrbí vás ještě občas ruce a nestýská se vám po výstroji?
Abych se přiznal, tak jsem v období, kdy se mi nechce vůbec nic. Od té doby, co jsem v listopadu skončil, nezajdu do posilovny, nezajdu s klukama na squash ani jinam. Té práce a dřiny asi bylo tolik, že to tělo teď nepotřebuje a nechce se mu. Ale teď už máme s dorostenci míň tréninků, takže plánuju, že zajdu aspoň na squash, na badminton nebo do posilovny, protože břicho se kulatí a kila přibývají.
A jaké máte do budoucna profesní plány?
Určitě bych se chtěl dál věnovat trénování, protože mě to baví.
Takže vás jednou fanoušci uvidí na extraligové střídačce Komety?
Tak, jak se chce každý hokejista dostat do reprezentace nebo do NHL, tak i trenér se chce dostat na co nejvyšší příčky. To je myslím přirozené nejen v hokeji, ale v každé práci, že se člověk chce dostat co nejvýš.
Miroslav BarusHokejový útočník se narodil 12. října 1970 ve Vsetíně, ve čtrnácti se přestěhoval do Brna. Přesto nechyběl u toho, když Vsetín postoupil do extraligy, a vyhrál s ním první dva jeho tituly. Extraligu hrál Barus také v Českých Budějovicích, Karlových Varech a ve Zlíně. Od roku 2005 byl čtyři roky tahounem brněnské Komety, hrál rovněž v Rosicích a ve Znojmě. |
