Reprezentoval na mezinárodních turnajích, ale na mistrovství světa se nikdy nedostal. Když byl blízko nominace, zranil se. Chce hrát ještě dlouho, hokej ho baví. Když hovoří o českobudějovickém mužstvu, říká Tady u nás.
Jak se vůbec hokejista stane bojovníkem, který dokáže strhnout ostatní?
Každý má nějakou přednost. Nikdy jsem třeba v reprezentacích moc nehrál, ale strašně nerad jsem prohrával. I když jsem hrával fotbal nebo házenou, prohrávat se mi nechtělo. Už tam jsem si to možná vypěstoval.
Vždy jste se snažil hrát tímto stylem?
Myslím, že ano. Vím, že jsou techničtější hráči nebo třeba lepší bruslaři. Takže to člověk musí nahradit jinými věcmi, třeba zarputilostí a bojovností.
Co vaše působení v Českých Budějovicích?
Jsem rád, že jsem dostal příležitost tady hrát. Trenéři mi důvěřují, nasazují mě na oslabení i přesilovky, to mi vyhovuje a jsem strašně rád.
Napadlo vás po čase, proč vás Plzeň trejdovala do Budějovic?
Myslím si, že je to proto, že už jsem tady byl v minulé sezoně. Nevím přesně, jak to bylo, do zákulisí nevidím, ale myslím si, že tam padala i jiná jména. Budějovice už věděly, do čeho jdou. Ale nezanevřel jsem, nejsem ukřivděný, to vůbec ne. Jsem tady a snažím se teď hrát pro Budějovice.
Asi vás ale mrzí, že nejste v Plzni, když se jí teď tak daří?
Samozřejmě, že si dovedu představit, jaká je tam pohoda, když se udělá taková série. Dneska je Plzeň někde na páté pozici a atmosféra v tom mužstvu je určitě super. My sami se tady o to musíme více poprat, neuspokojit se, že máme náskok na posledního, ale zvětšit touhu po play off a probít se tam. Nebo to alespoň zkusit.
Vzpomněl byste si, co se třeba dělo v Plzni, když jste nedávali góly, jako se to teď momentálně stalo v Budějovicích?
Určitě. Je to i v psychice. Třeba Pardubice, Zlín, Plzeň, ty teď hrají v pohodě a dají góly i z nenápadné akce. Změna v tréninku je možná jen jedna. Musíme se na to v přípravě zaměřit, více střílet, být více důrazní, nepodceňovat situace, dohrávat je, když cvičíme dva na jednoho nebo tři na dva. V tréninku to bereme dost lehkovážně a myslíme si, že to v zápase přijde samo, ale ono to samozřejmě nepřijde. Už z tréninku nám důraz chybí.
Pamatujete nějaké originální řešení podobné situace?
Někdy je změna třeba, zpestří se to, hraje se na dvě nebo se udělá něco jiného. Když se v Plzni nedařilo, tak i při tréninku trenéři chtěli, aby se mužstvo povzbudilo. Zakřičelo se. Sebevědomí je hrozně vrtkavé a i gól na tréninku může hráči pomoci.
Prožíváte zápasy stále stejně?
Někdy jsou to velké nervy. Po prohře se člověk někdy cítí hrozně. Jsem ten typ, že na to myslím, nemůžu usnout a hraji doma čtvrtou třetinu. Pak se těším na další zápas, aby se napravily chyby a vyhrálo se.
Mrzí vás něco při vašem působení v Českých Budějovicích?
Mohli jsme mít o nějakých pět bodů více. Mrzí mě hodně, že jsme se o ty body nepoprali, mohli jsme mít klidnější Vánoce.
Fanoušci v kotli si vás brzy oblíbili. Ani v Plzni diváci nechápali, že vás klub trejduje. Vnímáte to?
Určitě. Divák je šestý hráč. A je škoda, že tady stadion není hotový, že sem chodí málo lidí. Když přijíždíme někam ven, do Zlína nebo třeba v Plzni, tak spoluhráči sami říkají, jak byli diváci perfektní, jak tam fandili. Působí to na mužstvo soupeře. Sám jsem si toho všiml, jak třeba hráči byli zakřiknutí, když nastupovali v Plzni.
Vy jste na spoluhráčích pozoroval, že mají respekt?
Mohu to posoudit i na sobě. Přijedeme do Vsetína, kde je třeba i méně diváků, ale amtosféra je bouřlivější. V Plzni bylo sedm tisíc lidí. Nejen kotel, který je větší než tady, ale i ostatní diváci dokázali každou akci i zákrok brankáře ocenit.
Býváte i vylučovaný. Faulujete někdy úmyslně?
Úmyslně nikdy, to určitě ne. Někdy jsou fauly zbytečné. Jsem typ hráče, který se snaží k puku dostat, a udělám pro to všechno.
Je pro vás důležité například oplatit faul?
Určitě ne. Dříve jsem se možná neovládl, ale dnes vím stoprocentně, že když mě někdo zfauluje, že to neoplatím a snažím se, abychom tu přesilovku měli my. Hráč se musí udržet. Když oplácí, vyloučí rozhodčí třeba jen jeho.
Měl jste ze stálých herních šarvátek nějaké větší zranění?
Běžné jsou šrámy od hokejky, roztržení obočí nebo tváře, ale šití v obličeji je to nejmenší. Není to ani často úmyslné. Pak jsou tam naražení na mantinel, které odnesou třeba vazy v koleně. Ale nikdy jsem to neměl ve velké míře, po třech čtyřech týdnech jsem se vrátil. Musím to zaklepat.
Když se dostanete do šarvátky, neztrácíte přehled? Můžete být vyloučený do konce zápasu.
Je škoda, že když se tady posuzují šarvátky tak, že je hráč z devadesáti procent vyloučený do konce. Myslím, že by se dalo při souboji jeden na jednoho dávat trest do konce třetiny nebo na čtyři minuty. Už souboje nevyhledávám, do poslední chvíle se snažím, aby k nim nedošlo. Ale nevyhýbám se tomu. To samozřejmě ne.
Vnímáte, s kým jdete do střetu?
V té rychlosti určitě ne, jdu do střetu a nevím, kdo jde proti mně. Jde se do souboje a nevybíráte si. Hraje se proti pětce, která je na ledě. Jsou tvrdší i méně tvrdší beci, může to i více bolet, ale při hře se na to prostě nemyslí.
