Vždy měl zastání pro kontroverzního Radka Dudu, jenž jej spolu s obranou zklamal na mistrovství světa v duelu s Kanadou. Prohra připravila Růžičku, od loňska asistenta reprezentace, o možnost zažít další velké finále.
"Růža" byl odjakživa šéf - tak také zní i další z jeho přezdívek. Spoluhráče i svěřence si dokázal získat totálním zaujetím, citem pro hru a hlavně přirozenou autoritou. Nikoho se nebál a nebojí seřvat. "Poslat někoho někam - to není problém. Servítky si fakt neberu," neskrývá svůj emotivní přístup. Mýty se vyprávějí o jeho přestávkovém výstupu ve čtvrtfinále olympiády 1998, kam přijel jako kapitán a tmelící článek mezi Jaromírem Jágrem a Robertem Reichlem. Český celek pak došel až ke zlatu.
Před letošním play off nabídl všem slávistům tykání, přesto nikoho nenapadlo toho zneužít a neposlouchat trenérovy pokyny. Disciplína a obrana je nyní pro Růžičku vším - paradoxně to býval právě on, kdo kdysi v Litvínově a Trenčíně odmítal bránit, čekal na útočné modré a stal se ofenzivní legendou českého hokeje. Rodák z Mostu spojil své sportovní začátky s nedalekým Litvínovem, kde v pěti letech prvně stál na bruslích. Nevídaný talent dělal obrovské pokroky a již v šestnácti letech stylově debutoval v lize: hned po deseti sekundách na ledě propálil jihlavského gólmana Jiřího Králíka.
Drzý mladík začal hrát se svými vzory Ivanem Hlinkou nebo Jiřím Bublou. Za devět ligových sezon třikrát vyhrál kanadské bodování, pětkrát byl kanonýrem ligy a s Trenčínem si zahrál ve finále ročníku 1988/89. V letech 1986 a 1988 získal Zlatou hokejku.
Během ročníku 1989/90 podepsal Růžička smlouvu s Edmontonem a zkusil štěstí v NHL. Přestože patřil k nadprůměrným útočníkům, ve vyřazovací části mu nedal kouč John Muckler příležitost, a tak na Stanley Cupu "Rosieho" jméno chybí. Zklamání vyústilo ve výměnu do Bostonu, kde šikovný forvard prožil svá nejlepší léta.
"Měl jsem prostě životní formu," vzpomíná slavný bouřlivák na kombinace s Adamem Oatesem, Rayem Bourquem a Camem Neelym.
Přes Ottawu a švýcarský Zug zamířil domů, kde mu nejlepší nabídku předložila tehdy prvoligová Slavia. Vytáhlý centr s dokonalou přihrávkou provedl klub do nejvyšší soutěže, v níž pak exceloval především jako dvorní nahrávač Viktora Ujčíka. Průměrný celek dovedl do středu tabulky, přitáhl i sponzory a stal se duší
týmu. "Manželka se mi směje, že se tam mám i odstěhovat. Kromě ledaře tam už dělám všechno," vtipkoval v rozhovoru pro Reflex.
Bohatou kariéru, ve které odehrál 220 utkání v národním dresu, symbolicky ukončil zápasem mezi Slavií a Litvínovem. Růžička je s 543 brankami v nejvyšší domácí soutěži a reprezentaci druhým nejlepším střelcem čs. a české historie. Dvakrát startoval na Kanadském poháru, na pěti mistrovství světa a třech olympiádách. Růžičkův slávistický dres s číslem 97 si dokonce vyžádala torontská Síň slávy.
Jako trenér začínal ve Slavii se žáčky, mezi nimiž měl na starost i syna Vladimíra. S manželkou Evou má i stejnojmennou dceru. Dnes sbírá fajfky, rád relaxuje za volantem nebo se svými dvěma psy. Vítězit chce stále: "Každý zápas chci vyhrát. Jinak bych se nemusel věnovat hokeji, ale skákat třeba do vody."
