Po zápase nepatří mezi nejvýřečnější hráče. Spíš to vypadá, že si libuje v používání frází. Když však kapitán Komety Leoš Čermák sundá hokejovou výstroj, stane se z něj skvělý vypravěč.
Mluví o svých krušných chvílích při angažmá v Rusku, kdy ho vlastní spoluhráči nesnášeli.
O tom, že před deseti lety kvůli poraněnému oku málem skončil s vrcholovým sportem.
Rád vzpomíná i na dětství, kdy jako školák každou volnou chvíli trávil u Třebíče na rodinném statku. „Měli jsme zvířata, sekala se tráva, prostě se hospodařilo. Teď se k tomu moc nedostanu, ale když je v létě volno, tak se snažím pomáhat,“ líčí 37letý Čermák, jenž už třetím rokem šéfuje brněnské kabině.
Zároveň zvažuje, že se po konci kariéry na statek vrátí. „O všechno se musí starat rodiče nebo bratránci. Až jednou skončím, tak mě to taky čeká,“ přemítá zkušený útočník, jenž by se podobné představě nebránil. „Vždycky mě to bavilo. Může se stát, že zase sednu za traktor a budu pěstovat brambory,“ rozesměje se. „Zatím ale nic neplánuju. Uvidíme, kam mě vítr zavane.“
Váš příběh připomíná mládí Jaromíra Jágra, který také vyrůstal a pracoval na statku. Souhlasíte?
Hokejovou podobnost určitě nemáme. Ale vidle jako Jarda znám, v tomhle jsme asi podobní.
Může vyrůstání na venkově pomoct v hokejové kariéře?
Je to možné. Panelákové typy nebo kluci z města neznají takovou práci a disciplínu. Třeba se neumí zabejčit a podobně to může fungovat i v hokeji. Do života je to dobrá věc a naučilo mě to třeba zodpovědnosti. Určitě to beru jako přínos.
Myslíte, že i díky tomu Jágr pořád válí v NHL?
Je to spíš ovlivněno jeho somatotypem. Je velký a silný chlap, navíc neměl vážnější zranění, nemusel podstoupit náročnější operaci. Taky se může stoprocentně věnovat hokeji. Většina hráčů postupem času zakládá rodiny, mají děti a starosti přibývají. On všechno dělá pro hokej. Je to jedna z věcí, která mu pomáhá prodloužit kariéru.
Když jste zmínil zranění, vy jste Jágrův úplný opak, že?
Můj hokej byl postavený vždycky jinak, je takový silový. Spíš jsem takový čistič na ledě. Těch zranění za tu dobu bylo dost, každý rok se po sezoně dávám dokupy, chodím na operace nebo nějaké drobnější zákroky. Tělo je celkem zhuntované. A vím jistě, že v Jágrových letech už hokej určitě hrát nebudu. (usměje se)
Máte v sezoně krušná rána?
Do takových 32 nebo 33 let to bylo relativně dobré. Teď to, než se člověk ráno porovná a poskládá se do provozního stavu, trvá déle. Ale záleží na situaci. Někdy stačí, když se jen blbě narazíte, s přibývajícím věkem je to ale horší a horší.
Na jaře v play-off váš spoluhráč Jozef Kováčik vyprávěl, že když přijdete ráno do kabiny, vypadáte, jako kdybyste měl minutu před smrtí...
Jožo to zveličoval. (usměje se) Měl jsem nějakou dobu problémy se zády, nemohl jsem se zohnout a zavázat si tkaničky. Asi z toho vycházel. Když se ale člověk zahřeje a do těla se dostane adrenalin, bolest se dá odbourat.
Ovlivní nějak bolest hráče v zápase?
Když by hokejisté kvůli každému zdravotnímu problému nemohli nastoupit, za sezonu bych odehrál asi tři zápasy. (směje se) Člověk se s tím naučí žít a pracovat. Jsou věci, které vás limitují, ale když to jen trošku jde, snažím se hrát. Dá se hrát i s utrženým ramenem, musíte se ale naučit šetřit bolavou část těla. Když se člověk srazí špatnou stranou, tak mu vyhrknou slzy. Musíte se snažit vyhýbat kontaktům a chodit víc přes druhou stranu. Ale hokejisti jsou zvyklí na bolest.
Nejnepříjemnější chvíle jste v kariéře asi zažil, když jste si v roce 2005 v Liberci těžce poranil oko, že?
To ano, tehdy to bylo dost na pováženou a v jednu chvíli to vypadalo, že bych už nikdy nemusel hrát hokej. Pětkrát mi oko operovali, pětkrát se mi to ale vrátilo. Už jsem byl objednaný na další a složitější zákrok a primář mi říkal, že po něm na 80 procent nebudu moct sportovat a rozhodně by mi to ani nedoporučoval.
Už jste se loučil s kariérou?
Oko mi léčili přes půl roku, ale po objednání jsem se už smířil s koncem. Nemyslel jsem jen na hokej a spíš jsem řešil, abych viděl a fungoval v normálním životě. Den před operací mi měřili nitrooční tlak a najednou byl nižší. Postupně se dál snižoval a stabilizoval, díky tomu se operace odložila a zázrakem jsem tomu unikl. Možná tehdy zahrála roli psychika, že jsem se hodně stresoval hokejem, a když jsem se smířil s koncem, tak se oko zlepšilo.
Kromě toho máte za sebou i tři ruská angažmá. Jak jste zapadl jako cizinec mezi spoluhráče?
Měl jsem štěstí na kluby, zase to takový problém nebyl. Byli v nich další cizinci, někteří ruští kluci byli v Americe nebo hráli po Evropě. Ale na takového klasického zapšklého Rusa, který se na vás dívá skrz prsty, jsem taky narazil. Tohle jsem zažil, když jsem byl poprvé v Rusku. Byli jsme tam dva Češi a kabina byla proti nám. (S Čermákem byl v roce 2002 v Novosibirsku i Martin Tomášek. – pozn. red.) Až ke konci sezony pochopili, že odvádíme dobrou práci, a připustili nás víc k sobě. Ze začátku jsme ale cítili hodně velkou nevraživost.
Jak se to projevovalo?
Dávali vám slovně najevo, že člověk nemá právo na žádný názor a nesmí nic řešit. Tam to bylo divoké celkově, párkrát se Rusové servali mezi sebou i na tréninku. Chyběl tam respekt vůči druhému. Ale myslím, že ta doba je pryč. KHL je otevřená cizincům, je to spíš mezinárodní liga a Rusové si na cizince zvykli.
Podobnými starostmi se v Kometě zabývat nemusíte. Spíš se asi víc řeší, proč jste z posledních pěti duelů čtyři prohráli, že?
Tři porážky byly takové nešťastné, góly jsme dostávali ke konci zápasu. Po přestávce jsme odehráli dobrý duel v Olomouci. V Plzni se prohrálo, ale myslím, že nebyli lepší. Teď se musíme na neděli připravit na Třinec. Pokusím se mužstvo nabudit, abychom byli živí a zvládli to.
Je pro vás jako kapitána těžké vždy najít sílu na hecování týmu?
Je snadnější se soustředit na sebe. Od doby, co mám céčko, cítím ale větší zodpovědnost za tým. Kolikrát nepřemýšlím nad svým výkonem, ale hlavně aby se dařilo týmu. Už jsem si zvykl a snažím se, aby mě to negativně neovlivňovalo.
