Litvínovská posila Vopat: Rvu se už nerad

Jako sedmnáctiletý mladík tu poprvé nakoukl do hokejové extraligy, coby třiatřicetiletý mazák chce Roman Vopat, útočník proslulý bitkami, v Litvínově kariéru končit. "Od doby, co mám děti, tak se rvu nerad. Nechci, aby to někde viděly. Pokud to však bude zapotřebí a pomůže to týmu, bitce se nevyhnu," slibuje posila Litvínova na pozicí bránícího křídla.

Roman Vopat | foto: Libor Zavoral, ČTK

Už víte, co po vás budou chtít litvínovští trenéři?
Chtějí, abych hrál svoji hru. Chodil do těla, bojoval v rozích, cpal se před bránu. Je tady mladý tým, takže trošku tvrdé hry dopředu je zapotřebí. Snad své přednosti dokážu uplatnit a budu přínosem.

Vzpomenete si ještě, jak dopadl Litvínov v extralize, když jste za něj hrál naposledy?
Já byl tehdy mladý kluk, bylo mi 17 let. Odehrál jsem jen sedm zápasů. Pamatuji si, že tu tehdy trénovali pan Hlinka s Josefem Beránkem. Z kádru, který je v Litvínově teď, tu působili jen Robert Reichel a Jirka Šlégr. Já během sezony odešel do Ameriky hrát juniorskou soutěž.

Kouč zuřil, hráči se pak probrali

Jaroslav Hübl

Když jsem se díval na prognózy, tipují nás na 9. místo, někde u ocasu extraligy. Komentovat to nebudu. Náš cíl je play-off a věřím, že ho splníme. Jádro týmu zůstalo stejné. Teď přišli Gureň s Vopatem a konkurence se nám hned zvýšila jak v obranných, tak útočných řadách.

Je to na tréninku znát. Všichni místo mít nebudou, to je největší motivace, aby se do kádru dostali. Omladili jsme, proto příchod dvou zkušených posil vnese do týmu trochu klidu.

V přípravě neklaplo všechno, jak jsme chtěli. Po pár zápasech jsem byl rozčilený. U mě to tak bývá, že rychle zuřím, rychle se uklidním. Hráči s tím musejí počítat. Když se mi něco nelíbí, řeknu to na rovinu. Ať se chlapci proberou. Pomohlo to, zlepšení je v tréninku vidět.

V přípravě se nedívám až tak na výsledky jako na to, jak kdo k zápasům přistupuje. Hokej není jen o tom, že něco umím, ale musím i bojovat. My tady budovali a budujeme partu, která hraje srdíčkem. Brankáře budeme střídat asi po pěti zápasech, loni se to vyplatilo. Chceme, aby byli v zápřahu.

Co vás přivedlo zpátky?
Chci zakončit kariéru v týmu, který mi dal jako první možnost nakouknout do profesionálního hokeje. A taky ekonomická situace. Preferoval jsem zahraničí, ale po rozhovoru s otcem, bratrem Janem a Robertem Reichlem jsem v Litvínově. A jsem rád.

Váš otec je v Litvínově šéf představenstva. Podepisoval vám smlouvu?
To nevím. Dohodl jsem se s generálním manažerem Hořejším a Robertem Reichlem. Co se děje pak, to už jde mimo mě. Smlouva je na rok, budu tu hostovat ze Sparty.

Otec i bratr Jan v Litvínově působili jako hráči. Budou k vám kritičtí?
Táta hrál hokej dlouho a brácha taky, navíc teď dělá skauta, cestuje po Evropě a vidí hodně hráčů. Je dost kritický, protože tomu rozumí. Ale já přijmu jakoukoliv kritiku.

Poslední rok jste strávil v dánském Aalborgu. Pro českého fanouška tahle soutěž moc zvučná není.
Po hokejové stránce to zase tak nejhorší nebylo, působí tam hodně Američanů i Kanaďanů. Ale byla to liga, kterou hodně zasáhla ekonomická krize. V průběhu sezony dva kluby zkrachovaly. Měl jsem smlouvu ještě i ve Švédsku, ale vyměnili se tam trenéři, kteří chtěli hrát výhradně s domácími hráči. V září či v říjnu už pak bylo těžké něco najít.

Žijete v Kanadě, co říká vašemu evropskému angažmá rodina?
Hokej je práce, která obnáší to, že musíte být mimo domov. Děti začaly v Kanadě chodit do školy, bude to pro mě složitější, že tu budu sám. Doufám, že během olympiády se za nimi podívám.

Už víte, s kým ve formaci budete nastupovat?
Netuším. A první zápas asi stejně odehraju až v pátek, musím se do toho dostat. Chodím i s juniory, abych byl na ledě co nejvíc. Letní příprava byla kvalitní, ale dostat se v Kanadě v létě na led je velmi složité. Obsadí ho hokejové školy.

Co dokážete letos s Litvínovem?
Všechny kluby v lize chtějí udělat play-off. I my. A samozřejmě je to lepší z první šestky a vyhnout se předkolu.