Atmosféra byla napjatá, vždyť za několik okamžiků mělo začít derby, pro fanoušky obou klubů nejprestižnější zápas sezony.
Přesto když Jaroslav Kudrna před zápasem hradeckého Mountfieldu s Pardubicemi při své rozlučce s kariérou mával tribunám, nadšeně mu aplaudovaly oba kotle, které se na svých oblíbencích málokdy shodnou.
„Nevím, jestli se mi tohle někdy v kariéře stalo. Asi ne, tak se to povedlo alespoň po ní,“ přiznává Kudrna, který v létě aktivní kariéru vyměnil za post sportovního manažera v klubu, v němž před lety s hokejem začínal a nakonec odehrál i tři poslední sezony své úspěšné kariéry.
Popřát vám přišel i kapitán Pardubic Tomáš Rolinek. Co jste si stačili říct?
Že jsem rád, že si na mě vzpomněli, přece jen jsem tam odehrál devět sezon, nejvíc v Česku. Děkoval mi za to a přáli jsme si, ať se nám daří. A já jemu také, aby se zvedli. To jsem ještě nevěděl, jak derby dopadne.
Předpokládám, že vás výsledek potěšil.
To ano, jsem rád, protože jsme do utkání nešli v úplně nejlepším rozpoložení, body jsme potřebovali. Povedlo se nám to, ale ze situace, do které se i tímto zápasem Pardubice na začátku sezony dostaly, radost nemám. Něco jsem tam odehrál a myslím si, že derby je vždycky velkým oživením sezony, takže jim přeju, ať se zvednou a ať je příští derby vyrovnanější.
Kariéru jste před lety odstartoval v Hradci, pak jste ale s hokejem cestoval po světě a podle toho, jak na tom hokej v Hradci byl, to moc nevypadalo, že loučení s kariérou proběhne právě tady...
Taky bych tomu před pár lety nevěřil. Právě když se začalo mluvit o tom, že by se Mountfield mohl přestěhovat do Hradce, po skončení v Liberci jsem se ohlížel po nějakém třeba i ne už úplně profesionálním angažmá. Bylo mi šestatřicet, bylo v tom zranění. A najednou jsem byl doma, výborné to bylo pro rodinu, táta s mámou nadšení, panovala absolutní spokojenost.
DÍKY, JARDO. Hradečtí fanoušci se loučí s útočníkem Jaroslavem Kudrnou.
Letos vás ani nepřemlouvali, abyste pokračoval?
Jo jo, stále chtěli přidávat, ale přece jen čtyřicet je čtyřicet, ztrácí se rychlost, bylo na čase.
Po dlouhých letech jste se v létě nepřipravoval na novou sezonou. Jak moc to bylo jiné?
Abych pravdu řekl, zase tak moc ne. Jezdil jsem na kole, dával si tenis, udržoval jsem se, jen to nešlo tak natvrdo. Hlavně když jsem hrál v cizině, byl jsem zvyklý trénovat sám a teď to bylo podobné. Mně to vyhovovalo, zvlášť když jsem jednou zkusil léto v Hradci s týmem, natrhl jsem si sval.
Sledovat zápas svého týmu pro hráče takovou novinkou není, stává se mu to, když je zraněný. Je rozdíl sledovat ho jako sportovní manažer? A nebylo jednodušší hrát?
Po prvních zápasech vidím, že opravdu asi bylo jednodušší pomlátit se na ledě, vyplavit ze sebe adrenalin. Teď můžu tak akorát z nervozity kopat do plexiskla v boxu. Není to úplně jednoduché být najednou na druhé straně.
Derby vám muselo udělat radost, tam jste asi moc kopat nemusel. Co teď v Litvínově?
Doufám, že tam potvrdíme to, co jsme právě v derby ukázali. Výhra nám hodně pomohla, ale už bychom potřebovali vyhrát dvakrát za sebou. To se nám letos ještě nepovedlo, a tak body nepřibývají moc rychle. Doufám, že jsme se v derby nevystříleli a nechali si také něco teď na Litvínov. Jsme všichni zdraví, mohli bychom to urvat.
