Zároveň coby vyučený kuchař rád vaří, takže poněkud bourá zažitý obraz zlenivělého a zbohatlého hokejisty, který si dá po tréninku oběd, pak si schrupne a odpoledne vyrazí na kávu. „Teď jsme doma rádi, když děti v devět uspíme a na hodinu se natáhneme k televizi.“
Stát se kuchařem bylo přání?
Spíš nutnost. Asi nejsem hloupý, ale učení mě nebavilo. Přišel jsem ze školy domů, taška letěla do rohu a já šel ven hrát hokejbal. Když jsem se rozhodoval, co dělat dál, chtěl jsem hrát hokej, jenže to byla daleká cesta. Na školu mě to netáhlo, tak jsem si vybral jeden z nejjednodušších oborů - kuchař. Přitom jako malý kluk jsem měl k jídlu nechuť, nejedl jsem ani polévku. Až později mě táta nadchl pro vaření.
A vy jste začal při praxi vařit.
První štace byla v Hotelu Jihlava, pak jsem šel do jedné závodní jídelny, kde se vařilo pro tři tisíce zaměstnanců. To byly ohromné kotle polévek, do kterých se maggi lilo po flaškách, a knedlíky se válely tři hodiny. Byla to zkušenost, po které jsem věděl, že chci hrát hokej.
Jenže to byla klikatá cesta, že?
Byla. Mým snem bylo hrát za Duklu Jihlava, vždycky jsem se vychloubal, že máme 12 titulů. Ale hrál jsem tam jen do juniorů, protože do áčka mě nechtěli. Říkali, že profesionální hokej nikdy hrát nebudu, že jsem malý. Jsem rád, že jsem ukázal opak. Že i s malou figurou se dá něco dokázat. Neříkám, že jsem dokázal něco závratného, ale chytl jsem se v extralize. To byl pro mě jako Jihlaváka cíl. NHL jsem neznal, nikdy ji nesledoval.
Proto jste odešel do Varů.
Měl jsem nabídky z Třince i Vsetína, ale Vary v té době hrály baráž a bylo jednodušší se do týmu dostat než v Třinci, který byl ve špičce. Bylo to zvláštní, jsem nejmladší ze tří bráchů, ale jako první jsem odešel z domu. Ale i tak jsem se neprokousal do prvního týmu. Šel jsem do Kadaně, kde mě dva roky v první lize neskutečně zocelily. Přidával jsem si na tréninku, pořád a pořád střílel puky. Až jsem se té ligy konečně dočkal.
Matěj Machovský z Plzně zasahuje proti Lukáši Pechovi ze Sparty.
Z kuchaře se stal hokejista.
Tu školu jsem nějak dodělal, dodnes si pamatuji, že jsem si na závěrečné zkoušky vytáhl svíčkovou na smetaně, čočkovou polévku a vlašák. Dostal jsem samé jedničky. Když jsem jako junior byl ve Varech, vařil jsem si sám. Jenže stejně u mě pořád frčely toasty se sýrem, šunkou a kečupem. A salám Junior! Zkrátka to nejlevnější jídlo. A taky jsem překonal odpor v dršťky.
Jak to?
Vždy jsem si říkal: To nikdy nedám do pusy. Pak jsem musel vařit dršťkovou polévku pro 50 lidí, a co je to za kuchaře, když neochutná. A od té doby, když můžu, tak si ji dávám.
Teď už jste z toastů povýšil. Spoluhráč Kumstát vyprávěl, jak u vás byl v létě na hamburgrech.
A chutnaly mu. Manželka zrovna nebyla doma, takže jsem hlídal tři děti (nejstaršího syna má z předchozího vztahu). A tak jsem jedno dvojče měl na ruce a druhou rukou otáčel hambáče. Když musíte, tak musíte.
Řečí čísel1. místo obsadil v anketě MF DNES o hráče února. Celkově je třetí, vede Will z Liberce. |
Asi je to zápřah. I proto jste mě pobavil, když jste před finále Ligy mistrů říkal, že jste za napěchovaný program rád. Že se na zahraničních cestách vyspíte.
Není to, jako když jsem byl svobodný, po tréninku si dal oběd, pak si lehl a odpoledne nevěděl co dělat. To teď neexistuje. Máte starost, zodpovědnost. Musíte pomoct manželce. Když jde cvičit a já hlídám tři děti, mám toho plné zuby. Jsem rád, že je v devět uspíme, najíme se a na hodinu si lehneme k televizi.
Takže zlaté zápasy venku?
Doma úplně vypínám od hokeje, protože většinu času běhám kolem dětí. Když jedeme na ty „zájezdy“, tak vypnu od dětí. Vyspíte se, protože nemáte u hlavy chůvičku. Pro mě je to relax a fakt si odpočinu.
Je rodina i odrazem toho, že se vám v sezoně tolik daří?
Určitě. Loni jsme stavěli dům a já měl hlavu plnou starostí, jakou firmu vybrat, aby nás někdo neokradl. Bylo to v mé hře znát. Před play-off jsem barák z hlavy konečně vytěsnil a ulevil si.
Říkám si, jaký to musel být šok, když jste se dozvěděli, že další potomek nebude jeden, ale dva?
Pořádný. V pátém měsíci jsme šli na ultrazvuk. Sedíme u doktora, držím v náruči syna (letos tříletého), koukám na monitor. Najednou se tam něco rozdvojilo a doktor říká: Máte tam dvojčata! Podívali jsme se s manželkou na sebe, dostali záchvat smíchu, ale zároveň mě polil pot. Říkám: To bude masakr! Manželce vyhrkly slzy, ale doktor: Moment, já se podívám, jestli tam není třetí. To jsem málem omdlel. Šel jsem do kolen a pamatuji, že během půlhodinové cesty domů jsme nepromluvili ani slovo. Jen koukali. Ale jsme šťastní.
A z vás je otec čtyř synů.
Chtěl jsem tři kluky a mám čtyři. Sám mám dva starší bráchy, kteří na mně dělali pokusy. Dostával jsem slušně zabrat.
Starší syn za vámi z Varů jezdí?
Ano. Když dorazí na prázdniny, chodí se mnou do šatny, na tréninky. Dělám s ním věci na ledě, protože hraje hokej. Bude mu devět.
Sparťanský útočník Lukáš Pech
Mimochodem, vy se ve Spartě společně s brankářem Pöpperlem staráte o jídlo, že?
Ano, ale jen ho objednáváme. Jednou, ještě ve Varech, jsem dělal guláš pro 50 lidí. Vařil jsem ho na čtyřech plotýnkách, musel jsem si dokonce půjčit jeden hrnec.
Teď chvíli o hokeji. Čím to, že se o vás roky tradovalo, že filmujete pády, a pak jste byl jeden z prvních, kdo v extralize odvolal nesprávné vyloučení soupeřů?
Nemyslím si, že bych filmoval. Jsem jen menšího vzrůstu, a když jsem začínal hrát, měl jsem 72 kilo. Teď mám 80, zesílil jsem. Vždycky jsem se snažil souboje ustát, ale když na vás najede hráč se sto kily, tak to nejde. Někdo asi řekne, že jsem simulant, ale kdo mě zná, ten ví, že to nedělám.
Až přišla cena fair-play.
Pamatuji si na ten první moment. Hráli jsme v Třinci oslabení, Polanský jel za mnou, já ale najel do rýhy a spadl. A vypadalo to, že mě podtrhl on, přitom se mě nedotkl. Pak jsme hráli semifinále s Kometou, Žižka mě trefil hokejkou do ramene, já reflexivně uhnul hlavou a sudí myslel, že mi dal do tváře. Bylo jasné, že řeknu pravdu. Za tu cenu fair-play jsem ale rád.
Rok předtím jste zase ve Varech zvládl za sezonu 57 bodů. I tak to v produktivitě stačilo „jen“ na čtvrté místo, zatímco teď menší počet stačí k prvenství. Čím to?
Ve Varech jsem dostával hodně prostoru, hrál skoro ob střídání, body šly snáz. To na Spartu se všechny týmy vytáhnou, je to vyhecovanější, těžší. Ale podstatné je, že se změnil styl hokeje. Dřív se nehrál celoplošně, dnes je to v pěti dopředu, v pěti dozadu. K tomu se vše zrychlilo. Už se nehraje tak, že jeden útočník brání, ale brání ten, kdo je vzadu. V oslabení jste aktivní, všichni napadají a po 15–20 vteřinách jdou střídat.
Tehdy těch 57 bodů měl v lize i jistý Jaromír Jágr.
Říkal jsem si, že je super být vedle něj, jen on měl kvůli výluce v NHL asi o půl sezony méně. Ne, z mého pohledu to bylo super, jenže jako klub jsme hráli play-out. Zkrátka se radujete jen sám. To když se vyhraje titul, slaví všichni. Ta nálada v kabině je neskutečná, nepopsatelná.
Sám jste to ve Varech zažil. Nebyl to z dnešního pohledu tehdy hokejový zázrak?
Měli jsme výhodu, že jsme byli dlouho pohromadě. Kostra zůstala, tým si na sebe zvyknul. A hlavně od nás nikdo nic čekal. Vedení bylo nadšené jen z postupu do play-off, protože to tam neznali. Takže před zápasy nikdo neměl strach, řešily se kraviny, bavili jsme se o autech. A pak jsme si šli zahrát. Hokej nás bavil a my mohli jen překvapit. K tomu jsme měli úžasné diváky, soupeři k nám neradi jezdili. Byly to zlaté časy Varů, jen škoda, že se v tom nepokračovalo a brzy byl konec.
Z čeho je vám víc smutno: že Jihlava hraje jen první ligu, nebo že Vary strádají a čeká je zase baráž?
Dukla pro mě jako kluka byla nejvíc. Tam jsem měl výborné trenéry, kteří mi dali do života hodně, tam byl táta, který mě pořádně cepoval. Ve Varech jsem se zase vyhrál. Jsem ale hlavně rád, že teď se Spartou hrajeme o titul.
Mluvíme spolu den před posledním kolem, ale i tak se rýsovalo, že ve čtvrtfinále potkáte Brno.
To by byl výborný hokej. Oba týmy mají výborné hráče, i když Kometa měla v poslední době spoustu zraněných. A na play-off musíte být stoprocentně zdraví, dát do toho vše. Kdybychom na ně šli, tak ta série bude vypjatá a na obou stadionech bude plný barák. Hodně lidí z Brna sem přijede, u nich je vyprodáno pořád. Zkrátka skvělá série.
