Nejsi na ruskou ligu připravený, řekl mi trenér
Proti Dynamu Moskva mě trenér poprvé postavil na centra. Celému týmu se zápas docela povedl, se silným soupeřem jsme remizovali 2:2. Úspěšná byla i naše pětka, nedostali jsme žádný gól a jeden jsme dali. Také vedení klubu bylo po utkání spokojeno. Jenže potom. Druhý den si nás s Jozefem Daněm zavolal trenér a oznámil nám, že ještě nejsme na ruskou ligu dostatečně připraveni a že nás oba postaví až 4. října. Také se zmínil něco o speciálních trénincích. Jinak nic, potom zase mlčel. To bylo 20. září.
Koukali jsme na něj jako blázni. Ostatní kluci nás uklidňovali, ať si z toho nic neděláme. V Rusku to tak prý chodí. Mě to ale naštvalo. V tu chvíli jsem byl rozhodnutý, že se na to vykašlu a vrátím se domů do Prahy. Šel jsem se zeptat na vedení, co to má znamenat. Řekl jsem jim, ať mě uvolní, že jim tady nebudu dva týdny dřepět na tribuně. Ale oni reagovali, že to nepřipadá v úvahu, že oni smlouvu plní a já musím zůstat. Pak se hájili tím, že oni by si také přáli, abychom s Daňem hráli, jenže v těchto věcech rozhoduje trenér. Kdyby mě tehdy uvolnili, byl bych už doma.
Při zápase jsme postávali za brankou. Nebylo kam si sednout...
Jestli jsem pak odchodu do Ruska litoval? Těžko říct, má to dvě roviny. Tou první je samozřejmě finanční a z tohoto hlediska musím být prostě spokojený. A i kvůli těm penězům se musí ta druhá, sportovní, nějak přečkat. Musím zase přiznat, že jsem si aspoň pořádně zatrénoval. S týmem jsme byli pořád, celou dobu jsme si nimi cestovali po Rusku po zápasech.
Oni měli lehkou přípravu před utkáním a my museli s třetím a čtvrtým koučem tvrdě trénovat. Ostatní šli na zápas, my se osprchovali a šli se dívat. Nebyli jsme s Daněm jediní, co nehráli. Takových je vždycky více. A při zápase jsme si ani neměli kam sednout. Většina stadionů je vždycky vyprodaná, tak jsme jen tak postávali za brankou...
My s Daněm jsme nenastupovali, týmu to vůbec nešlo a prohrával. Atmosféra byla napjatá, nervózní byli už i šéfové klubu. Blížil se 4. říjen, utkání s Čeljabinskem. A hrozilo, že pokud nevyhrajeme, budou změny. Měli prý vyhodit buď trenéra nebo manažera. Kouč nás oba na rozhodující duel podle slibu postavil, mě šoupnul "tradičně" na levé křídlo. Vyhráli jsme, ale soupeř byl opravdu slabý. I když jsme byli dost v křeči, bylo to stále na jednu branku. V tom zápase jsem získal první bod za přihrávku. Ale přesto člověk neví, jestli bude další zápasy hrát.
U spoluhráčů mám respekt, týmu můžu pomoct
Hokej už nějaký ten rok hraju a myslím si, že umím posoudit, jak jsem schopen týmu pomoct. Nechci vypadat namyšleně, ale zodpovědně říkám, že pokud chce mužstvo vyhrávat, měl by nás trenér s Daněm stavět. Když jsme nehráli, většinou se prohrávalo. Tohle nám potom říkalo i vedení. Také u hráčů máme docela respekt, to se pozná. Třeba při tréninku za mnou přijdou kluci, chtějí s něčím poradit. Od nich mám uznání docela velké.
A proč nás trenér nechce nechat hrát? Nechci spekulovat, ale možná tam mají spolu nějaké problémy uvnitř klubu. Management třeba přivedl do týmu jednoho z nejlepších beků ruské ligy a kouč ho nestaví. To samé s námi. Možná, že je to z jeho strany truc vůči vedení.
Trenér nás po zápase známkuje jako ve škole
Po každém zápase dělá trenér hodnocení. Druhý den vyvěsí na tabulce po celém stadionu známky, které nám dal. Jako v ruské škole. Nejhorší je jednička, nejlepší pětka. Rozděluje to na dvě kategorie: první je něco jako "zápal." Tam nás hodnotí za to, s jakou hrajeme chutí, kolik do toho dáme nasazení. A nejenom při zápase, ale i během tréninků. A druhá známka je za to, jak se trenérovi líbíme v zápase. A já jsem po souboji s Dynamem měl za zápal pětku a za zápas čtyřku. Takže docela dobré známky, tam se prý pětky vůbec nedávají. Ale co to bylo platné, druhý den mi kouč stejně oznámil, že se mnou nepočítá...
Tyto známky jsou pro kluky hrozně důležité. Jakmile to tam kouč pověsí, hned upalují se podívat. Podle toho se totiž také rozdělují prémie. O nich rozhoduje trenér, a tak chce každý mít co nejlepší ohodnocení. V mužstvu je cítit velká rivalita. Každý myslí na sebe. To jsme mohli poznat i my s Daněm. Když nás trenér nestavěl, všichni k nám byli přívětivější, kamarádštější. Jenže když nastoupíme, hned je to jiné. Koukají na nás, že jim zabíráme místo a oni tak přichází o peníze. Nejsou zrovna nadšení, to člověk vycítí.
Žádné hecování nebo vítězný pokřik. Každý jede za sebe
S tím souvisí i celková atmosféra. V kabině se navzájem nikdo nepovzbuzuje, žádné burcování. Samozřejmě chce každý vyhrát, ale nijak se to neprojevuje. Žádné plácání po helmě, hecování. Ani kapitán nic neříká. A vítězný pokřik po zápase? Žádný není, to vůbec neznají.
Je to také tím, že každý spěchá za rodinou. V ruské lize je program hrozně nabitý. V průměru to vypadá, že ze sedmi dnů stráví člověk jenom dva doma. A to ještě jenom na přespání. To je fakt hrozně málo, s českou ligou se to nedá srovnat. Buď jsme před domácími zápasy na bázi nebo při venkovních utkáních v hotelích po celém Rusku. Na rodinu opravdu není moc času. A tak kluci hned po zápase spěchají za manželkami, ty už na ně s dětmi čekají. Žádné společné večeře s ostatními spoluhráči, nic takového. I když se vyhraje, oni se vysprchují a za deset minut už uhání domů.
Kvůli havěti jsme raději spali v teplácích
Už mám za sebou první cestu po Rusku. Kazaň je dobře situovaná, takže ostatní hokejová města nejsou až tak daleko. Na venkovní zápasy se létá. Většinou jsou to vrtulová letadla, už mají něco za sebou. Ale nemá cenu se tím nervovat. Ono to nějak doplachtí, říkám si. Horší je to s ubytováním. Byli jsme třeba v Čerepovci a bydleli v dost hrozném hotelu. Radši jsme s Daněm spali v teplákám a celou noc se svítilo. Jestli jsme se báli zlodějů? Ne, ale všude kolem to byla samá havěť. Tak aby to na nás nelezlo.
Super to bylo v Petrohradě, tam jsme bydleli v hotelu Moskva, kde byli i hokejisti při mistrovství. Mohli jsme na chvilku i na internet. Dokonce jsme hráli v nové hale, kde bylo finále šampionátu.
 Hokejový útočník Patrik Martinec teď může jenom vzpomínat na tým Sparty. V současné době válí v ruské lize. |
