O penzionu, dočasném domově:
Zatím bydlím v penzionu. Je to docela prostorný hotelový pokoj, možná apartmá. Vaří nám tady, o stravu se nemusím starat. Na pokoji mám telefon, ale když někdo volá, musí mě dole ve vrátnici přepojit. Můžu sledovat televizi, ale jenom ruské nebo tatarské programy. Dohromady je to asi sedm kanálů, ale všechno v ruštině. Jak s jazykem? Docela umím. Jsem ještě z generace, která měla ruštinu povinně. Dokonce jsem z ní maturoval. Nerozumím všemu, ale vždy pochopím, o co jde.
O prostředí v v Kazani:
Jsou tady docela naplněné obchody, jinam vůbec nechodím. Je vidět, že se to tady všechno předělává, staví se. Je to občas takové chmurné. Tramvaje? No hrůza, těsně před rozpadnutím. Raději s nimi nejezdím. Mám k dispozici novou ladu kombi, řídím ji sám. Ale celkově musím říct, že jsem z toho měl větší hrůzu, čekal jsem to horší. Ale i tak je mi občas smutno.
O stadionu a doktorovi, který v šatně i přespává:
Na stadion to mám asi patnáct minut, cesty jsou ale hrozné. Hala je hezká, pro čtyři tisíce lidí, mnoho míst pro sezení. Šatny dobré, hráčské zázemí minimálně srovnatelné jako na Spartě. Přímo v kabině máme saunu, to je tady úplně běžné. Mužstvo má k dispozici tři maséry a dva doktory. Ale to není jako u nás, kdy lékař normálně pracuje v nemocnici a na stadion dojíždí. Ten v Kazani je s týmem neustále, vůbec se od nás nehne. Ráno přijdu do kabiny, on tam je. Večer po druhém tréninku odcházím, on tam stále sedí. Pořád někoho ošetřuje. Asi aby vypadalo, že něco dělá...
O tom, jak musí hrát na levém křídlo:
První zápas jsme hráli s Nižněkamskem, to je místní tatarské derby. Přišel se na něj podívat i prezident státu Tatarstán, bylo to velice slavnostní. Prohráli jsme 2:3, jim skvěle zachytal gólman. Já jsem hrál na levém křídle vedle Daňa a Kvartalnova. Kdy jsem naposledy hrál na levém křídle? To si opravdu nevzpomenu, je to pro mě něco nového a musím si zvykat. Měl jsem dvě velké šance, ale zatím to bohužel nevyšlo.
O hře, která se téměř nepřerušuje:
Je to hrozný fofr. Pořád se jezdí nahoru a dolů, dost nezvyk. Nikdo moc dlouho nedrží puk. Na rozdíl od naší ligy se napadá pouze jedním hráčem. Během zápasu se téměř vůbec nepřerušuje, dohromady se v tom derby vhazovalo snad jenom osmkrát. Utkání se odehraje v bleskovém čase, hluboko pod dvě hodiny. Diváci jsou dobří, žádné komorní prostředí to není. Lidi fandí, je to jako ve Spartě při základní části.
O čekání, kdo do zápasu naskočí:
Nikdo dlouho před zápasem neví, kdo bude hrát. Až při poradě před utkáním určí trenér hráče. Vybírá ze třiceti kluků a hodně to mění. Ve zmíněném derby třeba nehrálo hned pět ruských reprezentantů, prostě se nevešli na soupisku. Hraje se na čtyři útoky a pokaždé musí sedět na střídačce dva mladí kluci do dvaceti let, to je v ruské lize pravidlo. Nemusí sice zasáhnout do hry, ale musí být na soupisce.
O trenérovi, který moc nemluví:
Já jsem s ním za celou dobu osobně ještě nepromluvil. Na začátku mě přivítal, podal ruku a to bylo všechno. Před zápasem sice vede taktickou poradu, ale jinak toho moc nenamluví. Na střídačce nás povzbuzují jeho asistenti, on ani nesejde k hráčům, ani nepochválí ani nevynadá. Je to hrozně neosobní, s českou extraligou se to vůbec nedá srovnávat. Fakt zvláštní.
O režimu jako na vojně:
Je to režim jako na vojně, nepřeháním. Všichni poslouchají, moc nenamítají. Autobus po zápase má třeba odjíždět ve čtvrt a už za pět minut čtvrt všichni poslušně sedí uvnitř... Co jsem zatím pochytil, tak tady není žádná velká zábava. Ptal jsem se třeba na nějaké zápisné za gól a nic takového nevedou. A že by se slavili narozeniny? Vůbec. Nikdo si nedovolí donést do kabiny žádný alkohol, to ani po zápase. Prostě vojna...
O tom, jak si teprve musí vybojovat pozici:
Ano, moje role je zatím úplně jiná než ve Spartě. Nedostávám takový prostor. Jakmile se třeba hraje čtyři na čtyři nebo přesilovka a oslabení, jdu z ledu. Člověk si tu svoji pozici musí vypracovat. Chvilku to určitě potrvá, ale věřím, že se mi to povede.
O "základně", kde se přebývá před domácími zápasy:
Den před domácím zápasem se jde v Kazani na trénink, pak oběd a potom nás autobusem odvezou na "bázi". Ta je asi půl hodiny za městem. Je to velmi chudě vybavený penzion. Bydlíme ve dvou, vládne tam přísný režim. Žádné ponocování, žádné manželky nebo rodina. Přespí se tam do druhého dne a večer je zápas. Když jsou v programu domácí utkání třeba v pondělí a potom ve středu, tak jsme na bázi od neděle do středy. To je hrozně dlouhá doba...
O manželce a rodině:
S manželkou jsem ve spojení vlastně neustále, buď si posíláme zprávy nebo mi volá. Někdy v listopadu budeme mít soustředění v Česku, potom už do Kazaně odjedeme spolu a s rodinou. S manželkou i dětmi už je tady Jozef Daňo a bydlí v bytě. V podobném potom budu bydlet i já.
 Hokejový útočník Patrik Martinec teď může jenom vzpomínat na tým Sparty. V současné době válí v ruské lize. |
