A pouhých devatenáct mu jich schází, aby dostihl stávajícího ligového rekordmana Františka Ptáčka!
Při ideálním scénáři se už v téhle sezoně Kadlec stane největším mohykánem. „Jenže já to ani nesleduju. Popravdě, je mi to docela jedno,“ reaguje Kadlec. Překvapí vás tahle odpověď? Kdo tohohle flegmatického chlapíka zná, moc ne...
Když ne tahle, jaké mety si před sebe v hokeji tedy ještě stavíte?
Žádné nejsou, nikdy jsem si je před sebe nekladl. Beru věci tak, jak přijdou. Zkušenosti mi říkají, že když člověk něco plánuje, z devadesáti procent to skončí jinak.
Dohání vás myšlenky, že se pomalu blíží konec kariéry?
Ty vás možná napadnou, ale ten konec není blíž než před měsícem. To, že je mi teď čtyřicet, na tom nic nemění. Věkem se nezaobírám, krizi středního věku žádnou nevnímám (úsměv). Dokud to půjde, budu hrát. Až uvidím, že nestíhám a za nic to nestojí, nechám hokeje.
Zkušený obránce Petr Kadlec
Co pak?
Něco v hlavě mám, ale pravděpodobně to nebude nic spojeného s hokejem. Až s ním skončím, přijde čas se posunout někam jinam.
Když zkusíte bilancovat...
Ježišmarjá, to vůbec. Na takové věci já nejsem!
Neuděláte teď výjimku?
Já se neohlížím. Cítím se spokojený a doufám, že hokejově se nám bude dařit. Po Novém roce jsme v Plzni chytili formu, snad nám to vydrží co nejdéle.
Když jsme u toho, utahovali si z vás spoluhráči v kabině, když jste to dotáhl ke čtyřicítce?
Oslovují mě stejně, hodní kluci...
Byl čas na malé oslavy?
Doma taková večeře, do kabiny pro kluky svačina. Na velké oslavy není čas, vždyť se pořád hraje. I den po narozeninách jsme hráli.
Čtrnáct sezon jste byl spojený se Slavií. Je to paradox, že první extraligovou medaili jste ale získal právě s Plzní, na jaře 2000?
(smích) Zase to zkoušíte. Já nevzpomínám, nežiju z minulosti, nedívám se dozadu, nebilancuju.
Vidíte, a já si třeba váš nájezd ze čtvrtfinále, který tehdy vyřadil našlapaný Třinec, pamatuji dodnes docela dobře.
No vidíš. Tedy, já si ho taky pamatuju, ale že bych seděl doma, dával si lahev vína a říkal si, jó to jsem byl tenkrát borec, to v sobě nemám. Spíš přemýšlím, co budu dělat příští týden. (smích)
Takhle s nadhledem jste prožíval i dva tituly se Slavií?
Samozřejmě, že ty tituly beru jako obrovský úspěch, byla to paráda. Teď už to vnímáte jinak. Jako úspěch beru každou povedenou sezonu. Snažím se odvést dobře svoji práci, od toho se všechno odvíjí.
Projevuje se přibývající věk, bolí tělo víc než před lety?
V tom horším jsou špatné dlouhé výjezdy autobusem. Návraty zpět v noci z Vítkovic a Třince, to mi nedělá moc dobře. Zkracuje se čas na regeneraci, je méně prostoru, aby si tělo odpočinulo.
Pečujete o sebe víc?
Je to spojená nádoba. Když vás začne na jedné straně tahat a neřešíte to, překulí se rychle problémy do dalších částí těla. Pak to po něm putuje. Oni to už zjišťují i mladší kluci, ale my starší to cítíme víc.
Potěší vás, když na ledě u mantinelu vyškolíte nějakého zajíce?
Věk na ledě nevnímáte. Jasně, s klukama, které znám ze stadionů dvacet let, jsme většinou kamarádi. O pauzách se na ledě pozdravíme, pokecáme. Ale při hře už se moc nedíváte, kdo proti vám stojí.
Pořád vás hokej hodně baví?
Jo. A baví mě být s klukama v kabině, tím člověk hodně mládne. Těší mě, když vyhráváme, naopak je to lehká deprese, když se nedaří. Ale o tom by vám spíš mohla vyprávět moje přítelkyně. Jinak se věci nemění. Najednou je mi čtyřicet a budu dělat věci jinak? To ne.
Jak jste prožíval mizerný vstup Plzně do téhle sezony?
Tak to někdy je. Člověk hledá příčiny a nemůže je najít. Už nějaký pátek hokej hraju, nejde lousknout prsty a naráz se věci změní. Můžete jen dřít a věřit. Všechno je o psychice.
Co dnešní mladíci, poslouchají stejně jako vy v jejich věku?
Neposlouchají. A v tom se hokej neposunul. (smích) Akorát oni dostávají větší prachy než zamlada my.
Jak pak od hokeje relaxujete?
Právě tím relaxem. Dělat něco jiného, úplně. Deset měsíců jste na zimáku, sedm hrajete. Pak je nejlepší úplně vypnout. Abyste mohli jít do další sezony s čistou hlavou.
