Pod helmou jsme měli kulichy, vzpomíná legenda na venkovní zápasy

Zasněžený led, drsný mráz, vítr a někdy i popílek. To všechno mohli zakusit hokejisté hrající v dávných časech na nezastřešených stadionech. "Nic příjemného to nebylo. Ideální počasí bylo pod mrakem a tak dva stupně pod nulou," vzpomíná Rudolf Potsch, obránce mistrovské generace Komety. Její nástupci ze současného brněnského týmu nastoupí 2. ledna v Pardubicích k duelu pod širým nebem jako za starých časů.

Rudolf Potsch | foto: Otto Ballon Mierny, MAFRA

Jaký nejhorší zápas pod širým nebem se vám vybaví?
Když jsme hráli v Německu s Füssenem. Tahali jsme nohy i puk ve sněhu a nakonec jsme vyhráli 1:0. Hustě sněžilo, ale hrabalo se jen o přestávkách. Mohlo napadnout i deset centimetrů. Kdo chtěl střílet, musel si sníh odhrabat hokejkou.

To vás asi moc nebavilo, že?
Byla to otrava. Pak se přišlo na to, že je samozřejmě lepší přerušit hru a odhrabat sníh a zase pokračovat. Tak jsme to dělali v lize. Akorát pak byl hrbolatý led, jak na něj kusy sněhu přimrzaly.

Jak jste se vyrovnávali se silnými mrazy?
Nejhorší jsme zažili v Novosibirsku. Jednou jsme tam byli s béčkem nároďáku a s Rudou hvězdou jsme tam pravidelně jezdili na turnaje proti místnímu Dynamu. Bývalo tam minus třicet, tak jedna pětka hrála a další dvě se šly do kabiny ohřát. Pod rukavice jsme si navlékali ještě ty, co se používaly do tanečních, mazali jsme se vazelínou. V hledišti ale bylo stejně deset tisíc diváků a ti vydrželi normálně.

Jak jste si chránili hlavu?
Pod helmou jsme měli kulichy, hlavně kvůli uším. V kabině jsme měli ještě čaj, na střídačce taky. Stejně ale trvalo strašně dlouho, než jsme rozmrzli. I trenér pobíhal mezi kabinou a střídačkou, to je dneska už neuvěřitelné.

Co když naopak přišlo teplo a ještě třeba déšť?
Tak jsme gumovými hrably stahovali vodu. Pomáhali hráči z obou oddílů. Ale led byl potom dobrý, protože voda srovnala nerovnosti.

V dešti asi trpěla i výstroj, že?
Ta nasákla a byla mnohem těžší. Všechny doplňky výstroje byly z filcu. Právě výzbroj a výstroj teď hráčům nejvíc závidím.

Někdy vás určitě trápilo i ostré sluníčko.
To nás nejvíc potkalo na mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1961. Eliminovali jsme ho tím, že jsme nahřáli špunty a tím jsme si podmazávali oči. Slunce se pak od ledu neodráželo tolik do očí, pomáhalo nám to. Tehdy měl oči podmazané i brankář Mikoláš, který chytal ještě bez masky.

Odložil se někdy zápas kvůli nepřízni počasí?
Vůbec si nepamatuju, že by se odložil zápas. Když přišli diváci, tak se hrálo. Byli to obětavci a v Brně jich bylo vždycky hodně, kteří vydrželi až do konce, ať pršelo, nebo sněžilo.

Někdy prý padal za Lužánky i popílek z maloměřické cementárny.
Když zafoukal vítr, tak byly na ledě saze, tupily se brusle, zadrhávalo to. To už jsem ale dávno zapomněl.

Pamětníci vyprávějí

o zápasech na nezastřešených hřištích

Když je zima, všechno bolí víc
Myslím si, že samotní hokejisté se v Pardubicích nemají na co těšit. Zažil jsem hodně sezon pod širým nebem, pamatuju si třeba jeden z mých prvních zápasů za národní mužstvo v Moskvě. Hrálo se na fotbalovém stadionu a teplota byla kolem minus dvaceti stupňů, což je hrozné.
Je vám zima, všechno bolí víc, člověk se není schopen zahřát. Taky je třeba říct, že teď se hraje na čtyři pětky, zatímco tehdy se kolikrát hrálo jen na dvě. V neděli mám trénovat tým brněnských veteránů, na což se těším. Je dobré, když se na takové akci sejdou i starší hráči a pokusí se tu atmosféru trochu vylepšit.

Vladimír Nadrchal - bývalý brněnský brankář

Půlka hřiště byla zasněžená a druhá ne
Nebylo to samozřejmě nic příjemného, protože nevíte, co váš čeká a jaké bude počasí. Může padat sníh, pršet, foukat vítr. Já jsem hrál pět let za Cortinu v Itálii, kde se hrálo jen na otevřených kluzištích. Venku je všechno jinak: světlo, puky se jinak odrážejí, může se stát, že hrajete proti větru. Zimy bych se ani tolik nebál, kluci se dobře oblíknou, spíš třeba můžou špatně vidět. Taky je otázka, jaký bude led. Vzpomínám si, že jsme hráli na Slovanu Bratislava v době, kdy byla půlka stadionu zasněžená a půlka ne. Takže to bylo v podstatě neregulérní utkání. Ale na to se tehdy moc nehledělo, dohrálo se. Taky jsem hrál za národní mužstvo v Moskvě, kde bylo na fotbalovém stadionu 50 tisíc diváků.

Josef Černý - bývalý brněnský útočník

Když lilo, hráči vzali hrabla a uklízeli led
Byla zima, pršelo, někdy padal sníh. Člověk nikdy nevěděl, co ho potká. Myslím, že ani nyní to hráči nepůjdou hrát úplně s nadšením. My jsme hrávali prakticky v každém počasí. Když padal sníh, tak se uklízelo víckrát než jen mezi třetinami, když byla voda, tak se stahovala gumovými hrably a jelo se dál. Zábly ruce i uši, byly to takové spartánské podmínky. Na na střídačce na nás házeli teplé deky a pili jsme teplý čaj, to bylo všechno. Vždycky jsme se hrozně těšili do haly, kterých moc nebylo. V paměti mi utkvělo, že když lilo, tak si hráči každých pět minut vzali hrabla a uklízeli led, protože ledaři by se na tom zabili. Utkání pak trvalo jednou tak dlouho. Navíc když jsme byli promočení, tak dresy nasákly a tahali jsme o hodně kilo navíc.

Jaroslav Jiřík - bývalý brněnský útočník