Každý, kdo v 80. letech minulého století chodil ve Zlíně na hokej, si tento pokřik dobře pamatuje. I po spoustě let zůstává připomínkou na to, že útočník Rostislav Vlach byl první skutečnou hvězdou klubu, jehož hráči tehdy na prsou nosili velké G.
"První hvězdou ve Zlíně jsem určitě nebyl," odmítá Vlach, který v úterý oslaví padesátiny. "Přede mnou tady byl Jirka Vodák, Tomáš Dolák nebo Jirka Králík," vyjmenoval.
Vodák s Dolákem ale zářili jen v Gottwaldově a Králík velkou část kariéry spojil s Jihlavou. Navíc byl brankář a větší emoce přece jen vzbuzují výkony tvořivých hráčů. Takže označení první velké zlínské hvězdy na Vlacha dokonale sedí.
Vždyť i současný kapitán Zlína Petr Čajánek vždycky zdůrazňoval, že Vlach byl jeho vzorem a že chtěl chtěl být jako on. A Králík, jenž později trénoval, připomněl, že všichni hráči zkoušeli stejný typ kličky, který používal Vlach. "Dnes už takhle hrát nejde," srovnal Vlach. "Hra je rychlejší, na technické finty není prostor."
Rostislav VlachTrenér hokejistů PSG Zlín se narodil 3. července 1962 v Přerově. S hokejem začínal ve Zlíně, jeho strýcem byl úspěšný vítkovický útočník Miroslav Vlach. Aktivně hrál až do 43 let, je členem Klubu hokejových střelců. Je prvním hráčem, který skóroval v O2 areně. Během své kariéry vyhrál osm titulů. Ke dvěma federálním úspěchům s Jihlavou (1983, ’84) přidal čtyři české se Vsetínem (1995, ’96, ’97, ’98), jeden se Zlínem (2004) a jeden slovenský se Zvolenem (2001). V české i československé reprezentaci odehrál 97 zápasů a vstřelil 11 branek. Má bronz z mistrovství světa 1987, 1989 a 1997. Představil se na Kanadském poháru 1987 (semifinále) a o rok později na olympiádě v Calgary (6. místo).¨ Trénovat začal v roce 2005. Vedl Vsetín, Nitru a Zlín. Hokej hraje také jeho syn Roman, který letos odešel na hostování do Liberce. Dcera Karolína hraje tenis. |
Jak po letech vzpomínáte na legendární pokřik Rosťo, zavěs?
Nevím, kdo to vymyslel. Povzbuzovaní Vlach, Vlach není rytmické. Rosťa je na zavolání lepší. Fanoušci přišli na to, že je to rytmičtější a melodičtější.
Ve vaší sbírce úspěchu se vyjímá osm titulů. Čtyři jste získal ve Vsetíně, dva v Jihlavě, jeden ve Zlíně a jeden ve Zvolenu. Co je potřeba k tak výjimečné bilanci?
Hodně štěstí a být ve správném týmu. Někdy si myslíte, že to nebude fungovat, a pak jsou z toho velké úspěchy.
Máte na mysli nástup do Vsetína, kde jste podepsal smlouvu jako první hráč?
Přesně tak. Když jsem tam šel, bylo mi přes třicet let. V tu dobu už kariéra končila. Nechtěl jsem to zabalit najednou, tak jsem si říkal, že to dohraju rok, dva. Nakonec vzniklo něco, co nemá v republice obdoby.
Představovaly vsetínské tituly náplast na to, že v mateřském Zlíně vás tehdy nechtěli?
Tak jsem to nebral. Nebyl o mě zájem, proto jsem šel tam, kde mě chtěli. Samozřejmě, že každý touží být doma a hrát před domácím obecenstvem. Bohužel někdy se objevují situace, že kluby nechtějí vlastní hráče a ti jdou jinam. Dnes je to běžnější než dřív, kdy to každý považoval za neúctu a urážku.
Bývalí zlínští hráči se v posledních letech do klubu zase vracejí. Je to změna k lepšímu?
Rozhodně. Domácí hráči se vracejí hlavně proto, že v rodném klubu chtějí něco dokázat. Většina z nich už má vyděláno a domácí srdíčko je táhne zpět. To je kolikrát víc než peníze.
Na který ze svých osmi titulů vzpomínáte nejraději?
Nejhezčí je vždycky první, u mě to bylo na vojně v Jihlavě. Po letech bylo příjemné, když jsem si oslavu zopakoval ve Vsetíně. Vyhráli jsme jako nováček, což je dodnes rarita. Moc si vážím i druhého vsetínského titulu. Obhájit zlato vyžaduje hodně síly, koncepce a soudržnosti. Potvrdili jsme, že první titul nebyl náhoda. I dnes vidíme, že není jednoduché vyhrát dvakrát po sobě.
Vsetín slavil první titul ve Zlíně. Rozhodující gól jste vstřelil v 18. vteřině prodloužení, kdy obránce Kowalczyk nechal puk v kaluži za brankou a vy jste překvapil brankáře Kameše. Jak často jste od svých zlínských kamarádů a sousedů slýchal nářky?
Slyším je dodnes, ale už to není tak intenzivní jako na začátku. Mám k tomu jednu historku ze Zvolenu, kde hrál i Kowal. Nacvičovali jsme rozjetí přesilovky. Ernest (Bokroš) říkal: Obránce nechá kotouč za bránou, útočník ho vezme a povede. Tak jsem říkal Pavlovi, že to nemusíme nacvičovat, že to známe. (úsměv) Sice se chvíli mračil, ale pak se smál. Každý dělá chyby, ta jeho byla hodně smolná.
Kam řadíte jediný zlínský titul?
Vyhrát titul nikdy není nuda a není to ani samozřejmé. Je to úspěch, kterého si každý váží. Jsem rád, že je mám, a nerozlišuji, který byl nejlepší.
Nastupoval jste také v reprezentaci. Nemrzí vás, že máte "pouze" tři bronzové medaile a žádné zlato?
Každý chce získat titul mistra světa a mít co nejvíc medailí. Já si vážím i těch, které mám. Byl jsem i na olympiádě, velkým zážitkem byl Kanadský pohár 1987. Tehdy jsme hráli proti Gretzkému nebo Lemieuxovi. Létali jsme po celém kontinentu, všude zažili obrovský divácký zájem. V semifinále jsme prohráli v Montrealu s Kanadou, z obou stran to byl vynikající zápas.
NHL vás nelákala?
První kontakty se objevily v době, kdy jsem hrál v reprezentační dvacítce. Draftovali mě později v roce 1987, vybralo si mě Los Angeles. Ale tehdy to znamenalo emigrovat, což jsem nechtěl. Jejich zájem potom vyšuměl.
Nemrzí vás zpětně, že jste neutekl? Mohl jste hrát v jednom týmu s Waynem Gretzkým.
Možná bychom si spolu zahráli. Ale hráči se tam strašně rychle mění, taky by to nemuselo vyjít. Stačí mi, že jsem hrál proti němu. Pamatuju se, že jsme se srazili. Byl šikovný, rychle bruslil, těžko se přes něj přecházelo.
Na reprezentační akce jste jezdil se zlínským kolegou Antonínem Stavjaňou. Čím to, že jste nedostal tolik prostoru jako on?
Na místech středních útočníků byl velký přetlak, takže boj o místo byl veliký. Navíc tehdejší trenér Bukač razil spíš fyzicky náročnější hokej a já jsem hrál technicky. Proto moje nominace nebyly tak časté.
Nemohlo vám ublížit, že jste byl univerzálem, který mohl hrát kdekoliv?
To vzniklo až na základě přetlaku středních útočníků. Nevím, čí to byl nápad vyzkoušet mě na křídle. Pár zápasů jsem tam odehrál, některé se mi podařily. Ale necítil jsem se tam moc dobře. Na centru jsem byl pro tým užitečnější.
V reprezentaci jste hrál dokonce i v obraně, že?
To bylo za Ivana Hlinky. Neměl kdo hrát, už o nic nešlo, tak se mě ptal, jestli bych to odehrál. Říkám, že jo, tak mě tam dal.
Pamatuji si, že v televizním přenosu z toho byli překvapení a tvrdili, že musí jít o chybu v sestavě.
Taky si to pamatuju. Byl to extrém. Na druhou stranu jsem to pak využil na Slovensku. Když bylo potřeba, zaskakoval jsem v obraně.
Už šestým rokem trénujete. Jak jste si zvykl na tuto změnu?
Baví mě to, i když někdy jsou to nervy, protože tlak z médií i od fanoušků je velký a nechtěl bych je zklamat. Oproti hraní je to složitější v tom, že se staráte o 25 hráčů ve všech směrech. Když jsem hrával, staral jsem se jen sám o sebe.
A jste pod větším stresem, že?
Ano. Nejhorší na tom je, že trenér svým způsobem nemůže na ledě mužstvu pomoci. Musíte to mít natrénované a sehrané. Jak říkal Karel Brückner: co nenatrénujete, to v zápase neukřičíte. Pokud to hráči nemají dané, neuhrají to.
Proč na střídačce působíte netečně?
Nejsem takový typ, že bych lítal a řval. Pro mě je to ztráta koncentrace. Někdy rozhodují vteřiny a musíte být v klidu. Spíš se koncentruju na hru a snažím se, aby nedocházelo k chybám a chaosu.
Dokážete hráče seřvat?
Jsem pořád klidný, ale jak je toho moc, dokážu vybuchnout.
