"Moc se na to těším. Bude to vyhecované, s bráchou si určitě před zápasem zavoláme a navzájem se povzbudíme," plánuje Hynek Zohorna. "Je super, že se nám to podařilo. Myslím, že oslava bude velká," sděluje Tomáš Zohorna.
Největší radost z jejich finálového setkání mají zřejmě rodiče. "Od mala hrají hokej, stálo to spoustu úsilí i peněz. Tohle je velký úspěch, ze kterého máme obrovskou radost," hlásí otec Ondřej Zohorna, jehož klan by měl být v obou halách vidět. "Jsme početná rodina, vždycky nás jede hodně a fandíme ve velkém."
Hlavní otázka ale zní: Komu budou fandit nyní? "Našim jsem říkal, že Tomáš už pohár má, tak teď je řada na mně," směje se brněnský Hynek. "Možná se rodina rozdělí. Mamka si vezme pardubický dres, taťka zase komeťácký. Ať má každý něco." Rodina ovšem nakonec zůstane nestranná. "S manželkou jsme se rozhodli, že tomu necháme volný průběh. Ať vyhraje ten, kdo bude lepší a bude mít víc štěstí," oznamuje otec.
Ten má v rodině hned tři hokejisty, nejmladší bratr Radim působí v dorostu Havlíčkova Brodu. "Ale pokud vím, v rodině přede mnou nikdo hokej nehrál. Jsem první, kdo s tím začal," přibližuje čtyřiadvacetiletý Tomáš. "Jednou přišel můj strýc, že má v Chotěboři málo kluků, tak jsem to šel zkusit a zůstal jsem u toho."
O dva a půl roku mladší Hynek se vrhl na stejnou dráhu. "Hodně mu dal rok ve Slavii, ale hlavně pak působení v Havlíčkově Brodu. Tam na sobě začal víc pracovat a to ho dovedlo tam, kde je teď," podotýká otec Ondřej.
I když oba bratři nosí na zádech stejnou jmenovku, hokejově se snad ani nemohou víc lišit. Pardubický Zohorna je rvavý bojovník, ten brněnský spíš technický šikula. "Každý máme úplně jiný styl. Na ledě jsme úplně jiní, nenašel bych jedinou věc, co máme společnou," říká Tomáš. "On je důraznější. Odehrál toho víc, tak je i vyčůranější. Já jsem spíš technický," sděluje Hynek.
Oba se liší také povahově. "Ale mezi sebou máme dobrý vztah. Tomáš je jiný než na ledě. Všechno si bere až moc a pak se se mnou třeba nebaví. Já to házím za hlavu," popisuje Hynek Zohorna.
Ten si může připadat jako ve snu. Extraligu hraje stabilně teprve prvním rokem a hned se bude bít o titul. "Jsem hrozně šťastný. Nečekal jsem, že se dostaneme do finále. Odehrál jsme docela dost zápasů, tak jsem se bál, že na mě ke konci play-off padne únava. Ale zatím je to dobré a užívám si to," oznamuje.
A těší se, jak domů přinese další trofej. "Máme takovou nástěnku, na kterou si věšíme medaile. Teď se uvidí, jestli tam bude moje zlatá, nebo stříbrná."
