Novináři podupávali před kabinou téměř hodinu, než z ní Nedvěd konečně vyšel. Černý kulich na hlavě, přiléhavé džíny, navoněný drahým parfémem.
Usmíval se a zdálo se, že všechny špatné pocity po nepovedeném zápasem už překousl. Když však začal mluvit o životě bez hokeje, bylo jasné, že to tak není. "Všechno mi bude moc chybět," povídal nalomeným hlasem.
Jak vám bylo, když jste stál na konci zápasu před libereckým kotlem?
Před očima mi proběhla celá kariéra. Bylo mi líto, že to takhle skončilo, všichni jsme si to představovali jinak. Nejsilnější to bylo v posledních deseti patnácti minutách v poslední třetině. Už jsme ztráceli, hráli většinu času v oslabení a byla malá šance, že utkání zvrátíme, takže ty myšlenky už byly všude možně. Něco končí, něco začíná. Přeskočím z jedné lodě na druhou a doufejme, že mě to bude bavit stejně jako hokej, což asi těžko, protože... hokej pro mě... byl vším. Těžko v životě najdu něco tak krásnýho, jako je hokej.
Říkal jste, že přeskočíte na druhou loď. Na jakou?
Už jsem na ní jednou nohou stál a vyvíjel jsem i nějaké aktivity mimo hokej. V tom chci pokračovat dál. S hokejem to nemá nic společného a zatím si to nechám pro sebe. Jednu věc vím ale určitě: že mě to nebude naplňovat tak jako hokej.
Neuvažujete, že byste si to ještě rozmyslel a nekončil?
Ne, ne, ne. Těch věcí, kvůli kterým jsem se rozhodl, je tam víc... Některé ani nechci vynášet ven. Pro mě už to skončilo. Liberec je vynikající organizace, já jsem tady strávil krásná léta. Byl to pro mě dlouhodobě můj domov, ale už je čas jít a není šance, abych se vrátil.
Nezahrajete si třeba ani v nějaké nižší soutěži?
To ne, já potřebuju motivaci. To si spíš půjdu zahrát nějaký sranda mač. Hodně hráčů, kteří skončili kariéru, už hokej moc neláká. Nechám tomu volný průběh. Na takovéhle úrovni je ale bohužel konec.
Jste viditelně naměkko. Můžete své pocity k něčemu přirovnat?
To se nedá. Jsou to jedinečné pocity, na které člověk bude vzpomínat do konce života. Ale možná by se to dalo přirovnat k situaci, kdy jsem jako mladý emigroval do Kanady. To byl taky dříve nepoznaný pocit.
Po nepovedené olympiádě jste nakonec rychle vypadli i s Libercem v play-off. Nepřál jste si, aby vaše kariéra skončila jinak?
Tak samozřejmě každý by si přál skončit podle nějakého hollywoodského scénáře. Všechno vyhrát a rozloučit se s kariérou trošku jinak, ale tyto věci se nedají naplánovat. Říkat si: příští rok to bude jiný, to nemá cenu. Musím říct, že teď na konci sezonu tu byly věci, které byly demotivující. Hlavně po psychické stránce to bylo namáhavé. Na jednu stranu je to docela úleva.
Měl jste neshody s trenérem?
To ne, rozhodně ne.
Takže ty demotivující prvky vycházely z klubu?
Nebudu to komentovat, ale trenér to nebyl.
Stále jste spolumajitelem libereckého klubu. Budete se tedy nyní věnovat této pozici?
To je velký otazník.
Po zápase jste hodil do hlediště hokejku a dres. Chtěl jste jim nechat něco na rozloučenou?
Říkal jsem si, že smradlavý rukavice asi chtít nebudou, tak hokejka bude lepší. A dres taky.
A se spoluhráči v kabině jste se už loučil?
Na to přijde čas. Toho času máme bohužel hodně. O to strach nemám.
