"Trochu se ho bojím, nejsem typ, který vydrží ležet doma na gauči. Když máme po náročné sezoně měsíc dovolené, už mě po čtrnácti dnech svrbí ruce a jsem nesvůj. Přítelkyně i rodina to vidí a ptají se, kdy už to začne - abych se šel uklidnit do práce," přiznává kouč, který na jaře dovedl hokejisty k šestému mistrovskému titulu. Neznamená to však, že by se hnal do nového zaměstnání.
"Hrozně dlouho jsem neměl pořádné Vánoce, fakt si je nevybavuju. Na to se těším," dodává.
Jestliže se podívám na časovou posloupnost událostí spojených s vaším vyhazovem, zdá se, že vedení hokejových Pardubic jen čekalo na okamžik, až ve Vítkovicích "padne" Mojmír Trličík, aby mohlo dát výpověď vám. Vnímáte to stejně?
Když mi tu otázku položíte takhle s odstupem, v podstatě si i sám odpovídáte. Jinak jsem to vnímal v úterý, kdy mi za deset jedna zavolal sportovní manažer a oznámil mi to. Překvapení to pro mě bylo i nebylo. Nepředpokládal jsem to po výhře nad Slavií. Na druhou stranu jsem jenom čekal, kdy ten telefon zazvoní, protože český hokejový rybník je malý a jeden člověk mi už někdy po desáté hodině zavolal, že se Pardubice s Mojmírem dohodly a mě vyhazují. Celkem je to ale jedno, nemá smysl se v tom pitvat. Vedení hledalo vhodného nástupce. Já se spíš divil prohlášení sportovního manažera, že dlouhodobě, snad někdy od nevydařeného začátku extraligy. To mě zarazilo, protože už jsem v Pardubicích přece jen strávil nějakou dobu a po mistrovské sezoně jsem spoléhal na větší trpělivost a důvěru.
Necítím ovšem nějakou ukřivděnost a plně souhlasím s tím, že výsledky nebyly odpovídající. To mužstvo má kvalitu na to být ve "čtyřce" nebo "šestce". A tam jsme prostě nebyli. Beru to na sebe, jsem za to odpovědný. Nemá cenu se vymlouvat na hráče a hledat to někde okolo.
Čili to neberete jako svého druhu "podraz".
Ne, ne, ne - vůbec. Jen myslím, že by to bylo jinak, kdyby se neměnilo vedení. Přišli noví lidé, ti mají nějakou svoji představu, ať už o personálním obsazení, svojí koncepci... A nemají to jednoduché. Laťku mají nastavenou vysoko, jsou pod obrovským tlakem majitele a zodpovídají za ekonomický i sportovní chod klubu. Jako je ten tlak na mě, tak je i na ně. Tohle chápu a není to nějaká invektiva vůči novému managementu. Ten původní měl ale větší funkcionářskou zkušenost s pomistrovskými sezonami, což já osobně zažíval potřetí, předtím dvakrát v roli asistenta. Vždycky byly těžké, poslední příklady jsou Třinec a Vary, ty dokonce skončily v play-out. V Pardubicích jsem naskakoval do stejné sezony i s Pepíkem Jandačem, jenže ten tu byl jako nový kouč. Bojovali jsme dlouho o to, abychom udrželi "šestku", až do 51. kola. Já osobně měl teď pocit, že jsme z nejhoršího venku a že se zvedáme, a přišlo tohle.
ÚSPĚŠNÁ SEZONA. Pavel Hynek dovedl Pardubice v minulém ročníku k extraligovému titulu
Takže se domníváte, že Zbyněk Kusý by vás v tenhle moment ve funkci trenéra podržel.
To jsou kdyby. Jsem přesvědčený, že kdyby tu byl Zbyněk, nic takového bychom ani neřešili. Prostě bychom si řekli: Hele, jsme dva body od šestky a pět od třetího místa, tak se zvedneme a uvidíme. Novému vedení to ale nevyčítám. Znovu opakuju, že je pod obrovským tlakem a výsledky jsou nutné. Kdybychom vybojovali o pět nebo tři body víc, tak ještě žiju. Bez nich mě to ten trenérský život stálo.
Co říkáte na to, že jste se podle sportovního manažera Hemského týmu okoukal a nemáte mu co dát navíc?
Volalo mi iks lidí, že "visí" někde na internetu, že to takhle komentoval. Když si to někdo přečte, udělá si na to názor sám. Ať už je fanoušek nebo normální člověk, který ani na hokej nechodí. Jestli po titulu už nemám mužstvu co dát a jsem okoukaný, přijímám to s úsměvem. Ještěže si toho nevšimla moje přítelkyně a po pěti letech mě nevyměnila (směje se). To by mě mrzelo víc.
Podle ohlasů na fórech je drtivá většina fandů na vaší straně a váš odchod si nepřála. Není takové pouto s koučem v našem sportovním prostředí dost neobvyklý jev?
Určitě. Musím říct jedno. Strašně příjemně mě to překvapilo, neočekával jsem to v takové míře. Když jsem tehdy přicházel k Pepíkovi Jandačovi jako asistent, hrál se prostředek tabulky a občas zazněl pískot a v hledišti nebyla taková atmosféra. Potom jsem přišel na pozici hlavního trenéra a místy mi to problesklo hlavou. Měl jsem obavu, jak mě diváci přijmou - tady v Pardubicích moc přespolních trenérů nevzali. Už loni jsem od nich cítil pozitivní energii, v sezoně nám strašně moc pomohli a nadosmrti si budu pamatovat tu třetí třetinu v sedmém čvrtfinále s Vítkovicemi.
Proč?
Tvrdím, že výsledek udělali oni. Viděli, že se blíží konec sezony, spustili nevídané peklo a vyburcovali mančaft. Byla to obrovská euforie. A v letošní sezoně, když se nám nedařilo, po nás nepískali nebo po mně neřvali. Chtěl bych jim poděkovat, stejně jako zaměstnancům klubu. Vy potřebujete mít všechny kluky, maséry, doktory na své straně a musím říct, že to bylo parádní; my jsme tam dole žili jako rodina. Vážil jsem si jejich práce. V kabině jsem každému z hráčů, co tam byli, podal ruku, rozloučil jsem se s ledařem, s vrátným, lidmi na sekretariátu, z vedení... Některé jsem nezastihl, tak jim mám v plánu zavolat. Odchází se mi těžko z toho důvodu, že jsem tu byl jako doma. Titul byla "třešnička na dortu", byli jsme třicet vteřin od vyřazení. Trenérsky jsem se cítil nejlíp, když jsme loni čtyřikrát prohráli a měli nůž na krku. Kvůli marodce jsme skoro dva měsíce hráli na tři lajny. Tam jsem začínal mít obavu, jestli mi to nezlomí vaz a ukočírujeme to. A my dokázali v kombinované sestavě, a navíc s juniorem, z jedenácti zápasů vyhrát devět. Říkal jsem klukům, že zaslouží absolutorium. I kdybychom vypadli s těmi Vítkovicemi, pro mě by to byli stejní frajeři, jako když jsme vyhráli titul. Na nic se nevymlouvali.
To je rozdíl oproti současnému týmu?
V minulé sezoně se tým semknul a dokázal neskutečné věci. To nám letos chybělo, když se ten vlak potřeboval znovu nastartovat a rozjet. Přičítám to uspokojení po titulu, ty principy jsou vždycky stejné. Každé mužstvo se nakonec zvedne, pokud v něm není něco zkaženého.
Rozepře s někým z hráčů tedy nebyly? Nabízí se například konflikt s Pavlem Brendlem, kterého jste posadil.
Nejsem si vědom, že by loni nebo letos s někým vznikla nějaká vyhrocená situace. Věřte mi, že i to rozhodnutí o Pavlovi pro mě nebylo jednoduché i proto, že ho znám od jeho šestnácti let. Měl jsem ho v "šestnáctce", pak "dvacítce" a vzpomínal na něj jen v nejlepším. Když jsme v Rusku vyhráli juniorské mistrovství světa, vystřílel to tam, měl deset kanadských bodů.
Takže žádný problém nebyl?
Vždycky jsem k němu měl blízko. Loni nám před svým odchodem do Švýcarska strašně pomohl. Dělali jsme všechno proto, abychom ho udrželi. Dostal ale nabídku a šel. Letos jsem ho chtěl a vedení udělalo maximum pro to, aby ho získalo. Já za ním stál do poslední chvíle a to, že dva zápasy nehrál, nebylo nějaké exemplární gesto. Chtěli jsmemu dát čtrnáct dní kondičního tréninku, aby zvýšil obrátky a měl pak větší chuť do hry. Nebyla to forma trestu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ten problém nemá s Hynkem a s Lubinou, ale s mužstvem, kterému musí odevzdávat práci. Nevím, do jaké míry to vzal, ale tohle s mým odvoláním rozhodně nemá nic společného - vedení mi navrhovalo už čtrnáct dní předtím ho posadit jako možný prostředek jeho "oživení". Já se tomu bránil, měl jsem dojem, že jeho výkony jdou nahoru. S Pavlem jsem několikrát mluvil mezi čtyřma očima; od toho jsem trenér, abych ho probudil.
Pavel HynekHokejový trenér, narozen 4. ledna 1970 v Praze. Coby aktivní hráč prošel mládežnickými týmy pražské Sparty až do juniorů. Vystudoval obor trenérství na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu. Jeho největšími úspěchy jsou mistrovské tituly se Spartou (2000 a 2002) a s Pardubicemi (2012). Byl také u českého zlata z mistrovství světa juniorů 2001. |
Rekondice ale něco naznačuje. Netrval byste zpětně na tom, aby s mužstvem absolvoval celou přípravu, a ne jen společná soustředění?
V tom problém nevidím. Pavel se vždycky připravuje individuálně, není to v kondici. Neříkám, že je v nějaké superformě, ale poslali jsme ho na funkční vyšetření a zanedbaný není. Je to jenom v hlavě a v motivaci. Když loni přišel na osm zápasů, snažil se dostat smlouvu a podepsat někde venku. Pouštěl jsem si dvě cédéčka z loňského roku. To přišel v listopadu bez rozehrání, a když jsem se díval, jak bruslil tehdy a teď, byl v tom opravdu zásadní rozdíl. I to jsem se mu snažil sdělit. Pořád jsem věřil, že mu to tam už začne padat, protože střelec je to od Boha.
V čem byla podle vás na podzim největší potíž? Ve zkrácené letní přípravě?
Kdybych to měl říct bodově, hlavní vidím v tom, že přestože vedení udělalo maximum pro to, aby nahradilo Koukala a Koláře, mělo před sebou pomalu neřešitelný úkol. To je daň za ten úspěch. Odtáhli to tu, vyhráli a odešli do Ruska. Zadruhé: pomistrovská sezona a uspokojení tam je vždycky. I Vsetín v dobách největší slávy měl rozjezdy hodně pomalé. Co bych udělal jinak, je také to, že bych razantněji požadoval, aby bylo méně pomistrovských oslav a podobně. To bylo snad padesát akcí, nepřeháním. Dva hráči tady, tři támhle, putování s pohárem... V létě už jsem z toho byl nervózní, opakovaně jsem říkal, že ti hráči potřebují trénovat a odpočívat. Hokej je na prvním místě, a ne pohár. Bohužel to je věc, kterou vy jako trenér neovlivníte. Jeden z třineckých činovníků loni po vypadnutí v předkole řekl: My jsme tu sezonu proslavili.
Co vám kromě zmíněného čtvrtfinále s Vítkovicemi a samotného titulu z angažmá utkví nejvíc v paměti?
Diváci. Časem to trochu zevšední a berete to jako samozřejmost. Na začátku jsem kolikrát v krátkých pauzách, kdy jsem měl jako asistent střídat beky, koukal po tribunách a lebedil si, že hrajeme před osmi tisíci lidmi, vychutnával jsem si tu atmosféru. Divák je tu náročný, hokeji rozumí a umí ocenit výkon. Pak budu vzpomínat na všechny lidi, co jsem tu poznal, a na všechny věci, co jsem zažil v kabině s klukama. Tam dole je to živý organismus, třicet různých povah. Zažíváte s nimi ty srandy, každý je jiný, ať už co do míry projevu emocí, intelektu... I když jako trenér máte určitý odstup, tohle mě bavilo. Nechodil jsem na pardubický "zimák" jako do práce.
Teď jste bez smlouvy. Neozval se vám mezitím Liberec?
Nebudu říkat, kdo se konkrétně ozval, to by bylo neseriózní. Měl jsem dva telefony, první jsem zavrhl rovnou, protože se mi nechtělo nikam do zahraničí. Druhá nabídka přišla v den, kdy mě vyhodili, takže jsem si vzal tři dny na rozmyšlenou.
A zatím jste stále bez práce. Proč?
Dospěl jsem k tomu, že je to strašně čerstvé a musím to nějakým způsobem strávit. Rozhodl jsem se, že si dám minimálně měsíc volno, a pak na to třeba budu koukat jinak. Nechci někde naskakovat z týdne na týden. To jsem udělal jednou, když jsem šel ze Sparty hned do Varů, a byla to obrovská chyba. Já tehdy odcházel ze Sparty naštvaný, zhrzený a uražený, což, zdůrazňuju, není vůbec případ Pardubic. Odtud odcházím v dobrém s čistým štítem a naopak musím říct, že mě vyloženě potěšilo, jak se ke mně lidi kolem klubu zachovali. Že nedělali mrtvého brouka. K těm Varům: tam se mi, místo abych se soustředil na novou práci, honily v hlavě myšlenky, co jsem mohl udělat jinak v předešlém působišti. Nebyl jsem psychicky odpočatý a měl jsem v sobě moc negativních emocí. Teď si odpočinu, pak můžu někde naskočit později, třeba se něco otevře. Opakovat to jen proto, abych měl práci a smlouvu, by nebylo dobře pro mě, ani pro klub. Nejsem v situaci, abych za každou cenu musel něco podepisovat jen proto, abych měl nějaký příjem. Vyhodnotil jsem si to takhle, vím, že si dám aspoň na chvíli oraz.
