Andrej Ručinský rozhodující sedmý zápas finále extraligy v Třinci sledoval doma na gauči. „Před zápasem mi volal, že ho bolí ruka, já ho ponoukal: Překousneš to, bude to dobré, musíš hrát! Nakonec jsem u televize brečel,“ dojal ho historický úspěch Litvínova.
„Pro titul Martin tenhle rok hrál, a dobře udělal! Jinak by už s hokejem skončil. Hlavní bylo, že se tady sešli skvělí trenéři a parta. Jinak by to nešlo.“
Když pak po telefonu táta hovořil se synem, bylo to dojemné. „On vlastně ani nemohl mluvit. Říkal, že ráno přijede autobusem. Což je u něj naprosto výjimečné!“
Martin Ručinský ani v posledním zápase neporušil svůj rituál. „Za léta, co tady je, nikdy s týmem autobusem nejel. Vždy vozem. Jeho auto muselo v dějišti zápasu být, to byla ta jeho pověrčivost,“ líčí Andrej Ručinský. „Takže do Třince řídila jeho sestra a nazpátek jela sama.“
MÁME TO. Martin Ručinský a Jakub Petružálek (vpravo) při oslavách litvínovského titulu.
Martin Ručinský třímá Masarykův pohár.
Andrej Ručinský byl v roce 1998 za českou reprezentací na olympiádě v Naganu. Teď si velkolepý triumf připomněl. „Tehdy na Staromáku vítalo kluky sto tisíc lidí, my v Litvínově teď prožíváme takové malé Nagano. Čekali jsme na to 56 let, už jsme titul potřebovali!“
A díky patří i jemu, vždyť spolu s Václavem Černým trénoval kromě svého syna i jeho slavné spolužáky Reichela, Langa a Šlégra. „Aspoň dva to tady ke zlatu dotáhli.“
