Ve třídě se schoval do skříně, odkud předvedl hlášení školního rozhlasu, a odvelel tak učitelku do ředitelny. "Tak jsem dostal trojku z chování. Od čtvrté třídy jsem ji měl pořád," vypráví slávistický gólman Adam Svoboda. A jedničky by byly? "Jo. Učení mi do hlavy šlo samo. Jenže já jsem nechtěl. Šel jsem k tabuli a mlčel. Asi jsem chtěl být šéf."
Zkrátka průšvihář. "Přiznal jsem se i k tomu, co jsem neudělal," říká.
Později měl pověst hýřivého talentu. A když před čtyřmi lety vypadly Pardubice ve čtvrtfinále s Plzní, dostal i nálepku brankáře, který se v play-off rozklepe. "Někdo to někde plácnul. Jenže v týmu byla střevní chřipka, Michal Sýkora hrál na jedné noze a Plzeň nás umlátila. A já taky nechytil nic."
Roky v něm doutnala touha tuhle pověst smazat, ale navenek to nechtěl dát najevo. "Dusil jsem to v sobě a nechtěl o tom mluvit."
Svěřoval jste se aspoň někomu? Třeba doma manželce?
Ani ne. Domů hokej netahám. Takže spíš bráchovi, tátovi.
Jak vás bratr tahal ze splínu?
Na chalupě byla slivovička, pivíčko, grilování. Táta hokej nikdy nehrál, je laik. Takže jsem to probíral spíš s bráchou. Je stejný magor jako já. Možná ještě větší.
V čem jste magor vy?
Zaprvé že vlezu do branky. Ono to létá šeredně rychle. A fakt to někdy bolí. Taky jsem magor do motorek. Už jsem vystřídal čtyři, začínal jsem od choppera, jsem v supersportu. Je to obrovský adrenalin.
Takže máte škatulku motorkář. Pak taky bavič.
Tu bych dal do závorky. V mančaftu je daleko víc kluků, kteří umějí kabinu bavit víc než já. Já mám občas pubertální záchvaty. A vůbec, já bych se neškatulkoval.
Z jednoho šuplíčku – brankáře, co neumí play-off – jste se vymanil.
Do té škatulky mě někdo dostal, ale není pravdivá. Nejsem takový, že bych se z něčeho po... Hokej mě baví. A co má přijít, přijde.
Ale titul pro vás znamená zadostiučinění, ne?
Ano, ano. Přiznávám, je to obrovská satisfakce.
Co vás první napadlo, když jste si na pohár mohl sáhnout?
Že jsem si ho zasloužil. Byl to můj sen.
Co všechno jste udělal, aby se splnil?
Já? To je maximální práce všech kluků. Nezáleží jen na kapitánovi, trenérovi. Je nás na to třicet, všichni jsme dlouhodobě pracovali. Ani v sezoně jsme nemohli povolit. On si to Růža pohlídá.
Jak to kouč Vladimír Růžička dělá?
Furt nás honí.
Říkal, že na tým potřebuje tři biče.
To jen na mě. Jsem hrozně línej.
Pochvaloval jste si, že po vás šlape jako po zelí. Co na vás třeba křičí?
Takové kraviny. Že jsem jako pomeranč nebo ohnutý. Pořád něco. Má obrovské charizma a respekt od nás hráčů. Od nejmladšího po nejstaršího. Takže co řekne, to člověk udělá. On vám nedovolí opak.
Byl třeba zvyklý kopat do košů... Nezraní se při scénách v kabině?
Ne, jen mu vylítla bota do vzduchu. Nevadí mi to. Nejde se jen plácat po ramenou. On umí stejně zpražit jako pochválit a podržet.
