V malé nemocnici Podlesí, ležící na kraji čtyřicetitisícového města, si pacienti podávají dveře. Doktorka Walicová jim uzdravuje záda, nohy, ramena... A leckdy dodává i psychickou sílu. Stejně jako hokejistům Třince. Anebo tenisové legendě Ivanu Lendlovi.
Ve Werk Areně působí už osmou sezonu, poprvé s týmem prožívá extraligové finále. "Hokej mě baví. Už jako dítě jsem vedle jiných sportů dělala i krasobruslení, takže k zimáku, zvlášť k tomu třineckému, mám vztah. Už od roku 1968, kdy ještě stadion nebyl krytý. Když jsme chtěli bruslit, musel se odmést sníh," vzpomíná jediná žena v realizačním týmu extraligových finalistů.
Jak jste se vlastně dostala na třineckou střídačku?
Asi před osmi lety mi tehdejší lékař Macura přivedl Vlastíka Lakosila, že ho bolí v zádech a kluci odjíždějí do Karlových Varů na zápas, takže to potřebuje rychle napravit. V té době byl u nás gólmanem číslo jedna, měl formu, tak jsem ho spravila. Už ani nevím, jestli jsme tehdy vyhráli, nebo ne, ale postupně se mi sem začali hráči trousit častěji a častěji, až jsem se nakonec přesunula na stadion já.
Jak vás bere hokejový svět ženu v týmu?
Hokejový svět nevím, třinecký tým naprosto samozřejmě. Úlevy nemám vůbec žádné. Když máme v létě kondiční soustředění, nalosují mě do beach volejbalu, do tenisu, do plaveckých závodů... Beru to s povděkem, je na místě, aby se nebraly žádné ohledy.
Vy jste na soustředění zápolila proti hokejistům?
Jasně. V tenisu si vedu průměrně. Ale kdysi, už je to hodně dávno, jsem se s Jirkou Haškem a Markem Ivanem probojovala do finále beach volejbalového turnaje. To byl můj největší úspěch. Samozřejmě, pro ně je to zábava, pro mě boj na krev.
Žena za mantinelemMUDr. Ingrid Walicová - primářka rehabilitačního oddělení nemocnice Podlesí |
Máte kdykoliv přístup do kabiny?
Určitě. To je úplně běžná věc.
Jaké máte vztahy s mužskými kolegy z jiných klubů?
Po odborné stránce mě uznávají, někdy mě dokonce doporučují svým hráčům. Když jsme hráli čtvrtfinále v Litvínově, měla jsem na stole Vlastíka Kroupu, kterého znám od nás z Třince, takže vím o jeho zdravotních problémech.
Objíždíte s týmem všechny zápasy?
Jezdím jen na play-off. Během základní části mají domácí povinnost zajistit lékařskou péči pro oba týmy. Ale v play-off je to už i o taktice. Nikdo z cizího mužstva nesmí vidět do naší kuchyně.
Takže, když se hraje základní část v Třinci, staráte se i o hráče soupeře. Nebyli někdy překvapení, když jim na střídačku přišla žena?
V posledních letech už ne. Ale dřív se stávalo, že někdo ze soupeřových hráčů potřeboval před zápasem píchnout injekci, když hrál se zlomenými žebry. Tak jsem se zjevila v kabině a všichni na mě koukali, co tam dělám.
Lendl, to byl náročný pacient. I sám k sobě
V čem se hokejisté nejvíc liší od běžných pacientů?
Všichni vrcholoví sportovci mají určité specifikum, jsou motivováni, aby byli brzy v pořádku a práce s nimi je i zábavou.
Pomáhá vám péče o hokejisty také při prohlubování odborných znalostí?
Spíš mi přibylo pacientů. Všichni chtějí k lékaři, který se stará o hokejisty. Myslí si, že bude asi dobrý, když byl v televizi. Vedle hokejistů tak už chodí i fotbalisté, tenisté, atleti, moderní pětibojaři. I lyžaři, mám třeba současného trenéra Šárky Záhrobské Pavla Šťastného. Pracovala jsem s Ivanem Lendlem. Když hrál loni na podzim exhibici v Ostravě, měla jsem ho dva dny na starost.
Co mu bylo?
Trápila ho záda. On je velmi náročný pacient, vyžaduje maximum. Ale to samé i sám od sebe.
Jak se to projevuje?
Spravili jsme ho na zápas a řekli jsme si, co musí všechno dělat po něm, pokud chce pokračovat dál. A opravdu, než po zápase začala tisková konference, tři čtvrtě hodiny se učil cviky a makal. Ptal se, co má zkusit, co ne, když mu to nešlo, zlobil se na sebe, že to přece musí jít. Hned si všechno vyzkoušel. Pro ostatní je to velký příklad. Domluvili jsme se, že až přiletí na atletickou Zlatou tretru, budeme pokračovat.
Aby se u vás nezastavil třeba i Usain Bolt.
Proč ne? Všechno je možné.
Šití? To je pro hráče jen doprovodná povinnost
Ve své lékařské praxi se věnujete rehabilitaci. Komu jste za ta léta nejvíc pomohla?
Těžko říct. Ordinací mi ročně projde kolem šesti tisíc pacientů. Nemám jen sportovní úrazy, chodí i lidé po autonehodách, po těžkých úrazech na stavbách. Navíc to není jen má práce, stojí za tím celý tým rehabilitačního oddělení. Těch lidí, kteří jsou mi vděční, jsou minimálně desítky. Když je potkám na ulici, hned si vzpomenu, ano tam byla zlomená pánev, tady zlomená páteř. Nevím už ani jméno, jen si pamatuji, že jsme toho člověka dávali dohromady půl roku.
A v hokeji? Se kterým hráčem jste měla nejvíc práce?
U hokejistů se spíš jedná o opakovaná zranění, kdy hráč naskočí do zápasů dříve a zranění se obnoví. Pak je ta regenerace delší a sportovec je smutný z toho, že to uspěchal. Velkou roli tu hraje také psychika, dát ji do pořádku stojí kolikrát větší úsilí než spravit samotné fyzické zranění. Nejtěžší případ, který jsem v hokeji řešila, byl u jednoho dorostence den před odletem na mládežnický turnaj v Kanadě, před nímž utrpěl otřes mozku a zůstal v bezvědomí ležet na ledě. To byl opravdu složité. Nakonec jsem ho tam pustila a naštěstí to dopadlo dobře.
Při šestém semifinále na Slavii jste zašívala útočníka Václava Varaďu. Drží takoví drsní chlapi jazyk za zuby, nebo si uleví od bolesti?
Venca byl záležitost jednoho stehu, to jsou rány, které se ani neobstříkávají. Kluci vydrží opravdu hodně, šití berou jako doprovodnou povinnost, součást hokeje. Vidíte, že jsou v zápase během pár minut zase schopni skočit na led.
Kdo je podle vás největší tvrďák v kabině Třince, který bolest vůbec nevnímá?
Těžko říct. Ten kolektivní duch všechny stmelí natolik, že bolest jde absolutně stranou. Tyto věci se řeší po zápase, nebo klidně i po sezoně.
Je u vás naopak nějaký "bolístka", který si pořád na něco stěžuje?
Takové přece v kabině nemáme! Opravdu, v posledních několika letech tu nikdo takový, kdo by musel být nějak zvlášť oprašován, není.
Cítíte na střídačce ten adrenalin hráčů, díky němuž mají posunutý práh bolesti?
Hráči musejí být vyhecovaní, ale u realizačního týmu tomu tak být nesmí. Někdo musí stát pevně oběma nohama na zemi. I když je třeba finále a všichni to hodně prožíváme.
