I když to říkáte, jste v dobrém rozmaru. Je to oproti loňsku, kdy jste do klubu vlastními prostředky vstupoval, klidnější období?
To určitě. Už usínám i bez prášku na spaní.
To před pár měsíci nešlo?
Manželka mi vždycky nadávala, proč ty prášky polykám. Ale starostí bylo moc. Zato teď už nemám ani halucinace, je to dobré (smích).
Ředitel klubu Zavoral říká, že nyní je hokejový klub zcela oddlužený. Přesto jste zůstali u stejného rozpočtu jako loni. Proč?
Naplnit ho není nikdy jednoduché, žádná sranda. A ta dvě poslední léta byla extrémně složitá. Teď je to jiné. Pro nás je důležité, že za zády máme Škodovku, Interconex, Herbalife a další firmy. Už se i stane, že se některé nabízí samy, což je úžasné. Věřím, že je to tím, jaký hokej jsme loni předváděli a jaký chceme lidem nabízet i v nové sezoně.
Platí, že máte před sebou jednu sezonu a po ní se zase rozhodnete, co bude dál?
Takhle to dělám už pár let. Nebudu si nic nalhávat, konec kariéry se blíží. Takže jdu od sezony k sezoně. Pokud budu cítit, že mužstvu ještě dokážu něco dát, budu se snažit. Ale jakmile uvidím, že jsem tam navíc, rychle pochopím, že dál to nemá cenu.
Budou vám v extralize chybět parťáci ze zlaté olympiády v Naganu Reichel, Šlegr či Beránek, kteří ukončili aktivní karieru?
Budou. A nejen mně. Diváci se na ně pořád chodili dívat a mladí kluci se měli dost co učit, odkoukat. Ale plně je chápu. Mají svůj věk, starostí nad hlavu.
Vychovávat mladé hráče, odchovance. K tomu se hlásíte i vy. Daří se to podle přestav?
Myslím, že je vidět posun, ti kluci se zlepšují. Ale chvíli trvalo, než pochopili, co všechno je třeba hokeji dávat, než jsme jim to myšlení změnili. Že hokej není o dvou hodinách tréninku, ale o tom, co tomu člověk dá navíc, zda se mu věnuje naplno. Ti hráči, které dnes máme v týmu, už to vědí. V opačném případě by tady nebyli.
Zřekli jste se služeb některých zkušených hráčů, klub opustili Hvila, Tvrdík či Kracík. Bylo to pro vás jako šéfa klubu složité rozhodnutí?
Nikdy to není jednoduché. Já jsem s těmi kluky v kabině a dobře vím, že lidsky jsou skvělí. Někteří mají i rodiny a v tom je to rozhodnutí nejtěžší. Ale já si vždycky vzpomenu na sebe. Mě v NHL vyměnili, když byla manželka v devátém měsíci těhotenství. Z Pittsburghu do Los Angeles to bylo šest hodin letadlem. A nikdo se mě vůbec na nic neptal. Takový je náš hokejový život, musíme s tímhle počítat.
Závěr uplynulé sezony jste dohrával s únavovou zlomeninou lýtkové kosti. Jak se cítíte nyní?
Měl jsem po sezoně dost času na odpočinek. Takže k tréninku jsem se vrhl hned, jak to šlo. Cítím se fit a v pohodě. Ale všechno začíná od toho, jak bude šlapat mančaft. Proto nemá smysl v tuhle chvíli hodnotit sám sebe.
Je pro vás motivací medaile? Nebo ještě lépe titul, který Plzeň nikdy v historii nezískala?
Jinak bych to nedělal. Po loňsku víme, že naděje dojít úplně na vrchol tady je. Jasně, na zlato je víc adeptů, ale my můžeme být mezi nimi. Základem je samozřejmě dostat se do play-off, o ničem jiném mluvit nahlas nechci. Ale tajný sen určitě mám. Titul by byla fantazie, nádhera. A to mě žene dál.
Tým se však oproti uplynulé sezoně hodně změnil.
Je to o vůli, o srdíčku, o štěstí. A já po loňsku cítím, že tu naději prostě můžeme mít. I letos.
Teď jste na začátku. A v pátek vás čeká ostré derby s Karlovými Vary. Těžký úvod.
Přesně tak. A já vždycky říkám, že začátek sezony je nejdůležitější. Kvůli sebevědomí, klidu a pohodě uvnitř týmu. Zažil jsem v minulosti mužstva, která byla nabitá velkými jmény. Jenže když nevyšel vstup do soutěže, najednou samotná jména nic neznamenala, sebevědomí nepřišlo. Když o sobě hráči začnou pochybovat, je zle.
