Zatímco jeho někdejší spoluhráči, s nimiž v dresu s nápisem Tesla na hrudi vybojoval v letech 1987 a 1989 dva tituly, si užívají hokejového důchodu, on led neopouští. A v brzké době to asi ani neudělá. Nemá důvod.
„Stále je skvělým bruslařem,“ prohlásil pardubický asistent Jiří Seidl.
„Má obrovský přehled, umí hru uklidnit a úžasně rozehrát,“ dodal obránce Petr Čáslava.
Další cennou vlastnost v něm v této sezoně objevil Miloš Říha. Skvělou přizpůsobivost. Když měly Pardubice nouzi o beky, nastoupil v obraně. „Z někoho člověk neudělá obránce ani útočníka. Ota je však opačný případ. Bez problémů může hrát kdekoliv,“ pronesl Seidl, Janeckého spoluhráč z mistrovských sezon Pardubic v 80. letech.
„Ale já jsem pořád útočník,“ bránil se naoko Janecký. „Vážím si však toho, jak jsem svou roli obránce zvládl. Snad je to důkaz, že ještě nepatřím do starého železa.“
Stejně tak mu v průběhu finále nedělal výraznější problémy návrat do útoku. Naopak. Po jeho boku střelecky ožil Petr Sýkora, jehož v předminulé sezoně brilantními přihrávkami dovedl k prvenství mezi ligovými kanonýry.
„Snažím se dát do hry srdce, abych šel příkladem ostatním,“ pronesl Janecký.
Daří se mu to. Společně s dalším veteránem Lubinou nastartovali Pardubice svými góly ke třetímu finálovému vítězství. „Výhra ale nebyla jen naším dílem, vzalo to do rukou celé mužstvo,“ odmítl Janecký zásluhu na srovnání série. „Já jsem jen náhodně trefil branku,“ s úsměvem zlehčil svou první přesnou trefu ve finále.
Byl v ní však kus symboliky. Právě Janecký s Lubinou pamatují poslední pardubický titul.
„Bylo by krásné znovu držet pohár nad hlavou,“ pousmál se kapitán nad vidinou, jež by také mohla znamenat jeho loučení s Pardubicemi.
O útočníka je totiž zájem ve Finsku, kde už strávil deset let. „Kde budu příští sezonu? To ještě nevím,“ pronesl Janecký a nasadil si sluneční brýle se znakem Jokeritu Helsinky na obroučce.
