Začalo to na turnaji v Českých Budějovicích, kde dobrými výkony přesvědčil trenéry, že si zaslouží jet na šampionát. V posledním zápase proti Rusku se však zranil a musel zůstat doma.
„Byl jsem z toho strašně špatný,“ vykládá.
Teď už je na jeho tváři zase úsměv, protože si prožil malý zázrak. Minulý týden absolutně nevěřil, že by se dokázal tak rychle uzdravit. „A to mě fyzioterapeutka ve Zlíně přesvědčovala, že to zvládneme. Za tři čtyři dny jsem ale viděl velké zlepšení a já začal věřit,“ popisuje talentovaný útočník.
Trenéři o něj stáli tolik, že místo něj poslali domů Dominika Kubalíka, plzeňského střelce, jenž do té doby čekal ve Francii na šanci. Holík je pro ně zajímavější především z jednoho prostého důvodu: je to centr a mnohem variabilnější hráč.
„Můžeme Petra využít na více místech v sestavě,“ nezastírá manažer národního týmu Martin Ručinský.
„Asi to tak opravdu bude. Trenéři se dívají, koho by víc potřebovali, protože jsou na soupisce volná už jen dvě místa,“ říká Holík, jenž ve Zlíně vyzrál v šikovného útočníka, který bude v příští sezoně hrát v KHL za ruský Čerepovec.
Teď však má před sebou jiný úkol: poprvé v životě si zahrát na mistrovství.
Na pětadvacetiletém forvardovi je na první pohled vidět nadšení a touha prosadit se. „Po tom zklamání jsem ještě v letadle nemohl uvěřit, že mířím do Paříže. Předtím jsem se na kluky díval v televizi, fandil a v životě by mě nenapadlo, že se sem ještě podívám,“ povídá upřímně.
Duel proti Finsku už sledoval přímo z hlediště Accorhotels Areny a přemítal, jak by týmu po špatném vstupu do utkání na ledě asi pomohl.
Zatím není pravděpodobné, že ho trenéři dopíšou na soupisku, byť není zaručené, že se do čtvrtka, kdy národní tým čeká čtvrté vystoupení na turnaji, stihne dát dohromady kapitán týmu Jakub Voráček, jenž se zotavuje z lehkého otřesu mozku.
„Jdu postupně, nepřemýšlím, kdy budu hrát. Zatím jsem rád, že jsem vůbec mohl přijet, že můžu trénovat s klukama a uvidíme, jak to dopadne,“ culí se drobnější hokejista, který hrál v generálce na šampionát centra elitní formace právě po Voráčkově boku.
„Užíval jsem si, že můžu být na ledě s takovými hráči, možná to bylo i poznat. Strašně mě to bavilo.“
Tak kdo ví, třeba se toho pocitu dočká ještě jednou.
