Máte už oslav dost?
Je to hezké, ale náročné. První tři dny byly nejtěžší, už jsem se potřeboval vyspat. A pak ještě ta největší akce - projížďka městem před víc než milionem lidí.
Washington oslavil první Stanley Cup |
Popište, jak vypadají chvíle šampionů.
Nejkrásnější je euforie přímo na ledě. Radujete se, objímáte a brečíte. Pak se slavilo v šatně, to ale nebudu rozebírat, protože co je v šatně, to tam zůstane. Pokračovalo se večeří na hotelu, kde se začalo pít. A končili jsme v klubu, kde měl koncert DJ Tiesto. Ráno jsme letěli domů, chvíli se vyspali, ale brzy se zase sešli a pokračovalo se dál.
Jste pyšný, jak výraznou roli jste měl v týmu?
Hned po přestupu z Chicaga jsem měl velice pozitivní pohovory s koučem a manažerem. Věděl jsem, že budu mít dobrou pozici. Hrozně důležitá byla důvěra, kterou jsem cítil i od spoluhráčů. Bez ní nejde hrát, nikdy si nebudete tolik věřit. Nakonec jsem se dostal do fáze, kdy jsem hrál nejlepší zápasy v životě. Těší mě, že jsem nebyl do počtu.
Což nemůže říct Jakub Jeřábek, který se ve Washingtonu neprosadil. Byl hodně smutný?
Prožíval to samé, co já v Chicagu. Zvládal to výborně, držel se. Trávili jsme spolu hodně času, protože bydlíme ve stejném domě. Mluvili jsme o tom, snažil jsem se mu pomoct, protože znám jeho pocity. Je to dobrý člověk a hráč a doufám, že vydrží v NHL.
Naopak Jakub Vrána prorazil podobně jako vy.
Byl důležitou součástí týmu v play off, hrál výborně. Na rovinu říkám, že když bude pokračovat v tom, v čem začal, tak má před sebou velkou budoucnost.
A co vy, máte teď už jisté místo v NHL?
Nevím. Dal jsem do toho maximum, abych si vybojoval nejlepší možnou pozici pro novou smlouvu. Momentálně nic nevím, všechno má na starosti agent. Moje pozice ale asi nemohla být lepší. Chci zůstat ve Washingtonu, to je jasné. V září mi bude 28 let, to už je také nějaký věk. Uvidíme.
Doufal jste ještě, že po trápení v Chicagu přijde obrat?
Bylo to těžké. Přitom mi po loňské sezoně manažer řekl, že je se mnou spokojený, a chtěl prodloužit smlouvu. Trenér říkal, že mi dá víc prostoru. Už zkraje sezony jsem ale cítil, že to není ono. Brzy jsem začal lítat sestavou. Byl jsem z toho špatný, až mi došla trpělivost.
Michal Kempný (vlevo) v dresu Chicaga po střetu s Kylem Brodziakem ze St. Louis.
Bylo těžké držet pozitivní mysl?
Někdy máte lepší dny, jindy horší. Blbý bylo, že jsem nevěděl, na čem jsem. Nikdo se se mnou nebavil, nikdo mi neřekl, proč nehraju. To vás ubíjí. Když za vámi přijde trenér a řekne, že jste naposledy odvedl dobrý výkon, ale dneska nehrajete, tak je to špatné.
Byla komunikace ve Washingtonu jiná?
Úplně jiná. Každý den jsem měl mítinky s trenéry, tohle jsem v Chicagu nezažil. A hned jsem začal pravidelně hrát. Po každém zápase jsme se s trenérem obránců sešli a povykládali. Mohli jsme se bavit nejenom o hokeji, ale o všem. Ten člověk mi hrozně moc pomohl získat sebedůvěru. On je klíčový muž, který mě dostal ze dna.
Připouštěl jste si na ledě zodpovědnost?
Musím říct, že jsem to vůbec nevnímal. Letos jsem byl na play off mnohem líp připravený než v Chicagu, protože jsem pravidelně hrál a strávil na ledě hrozně minut. Díky tomu si zvyknete na tempo a nepřijde vám, že je v play off extrémně rychlé. Dostal jsem se do transu, že jsem si hokej užíval a těšil se na každý zápas. Takhle to měli všichni, proto jsme si tak pevně šli za svým cílem. Vnitřní síla mužstva byla obrovská.
To bylo hlavní kouzlo Washingtonu v play off?
Hned na začátek jsme dostali nepříjemný Columbus a prohráli oba úvodní zápasy doma. Ale zvládli jsme obrat, byť to bylo těžké fyzicky i psychicky, protože rozhodovala každá maličkost. To nás posílilo. Pak jsme šli na Pittsburgh, proti kterému nám nikdo nevěřil. Dokázali jsme, že můžeme porazit každého. Každá série byla jiná, ale každá těžká. Vyhrát Stanley Cup je fakt hrozná dřina. Proto je ta trofej tak slavná.
Takže se nedá říct, že by finále bylo nejtěžší?
Psychicky nejtěžší byla série s Columbusem. Hned v prvním zápase mi rozsekli obočí a já nedohrál. Fyzicky s Pittsburghem, protože jsem hrál na Crosbyho s Malkinem. Tyhle lajny jsou výborné. Tampa ve finále konference byla skvělá. Takže nejlíp jsem se cítil ve finále, kdy jsem si užíval každý zápas a blázinec kolem. Nic takového jsem nikdy nezažil. Bylo to moje první play off a vyhrál jsem Stanley Cup. Je to nejvíc, co jsem mohl v hokeji dosáhnout. Nároďák je čest, ale Stanley Cup je dětský sen.
Pomohlo vám, že před finále všichni věřili Las Vegas?
Vegas bylo největší překvapení sezony, bylo obdivuhodné, co předvedli. Měli výborně složený tým. Všechny soupeře v play off smetli. My jsme průběh play off měli těžší, každá konference je také jiná. Když už se dostanete tak daleko, tak si za tím jdete stůj co stůj.
Co rozhodlo?
Měli jsme v bráně Holtbyho, který se dostal do tak výrazné formy, že se to nevidí. Chytal s tak obrovským klidem... Určitě jste viděl, co předvedl za zákrok na konci druhého finále. To byl jeden z klíčových momentů, zachránil nám vyrovnání série na 1:1. Tehdy jsem si říkal, že to musíme vyhrát. Že nám to nahoře někdo přeje.
Úspěch nejvíc prožíval Rus Ovečkin. Jak na vás zapůsobil jako hokejista a člověk?
V první řadě klobouk dolů, jak zvládá mediální tlak. Když Ovie někam jde, tak na něj pořád míří kamery a foťáky. Musí to být něco strašného. Když jsem přišel, tak jsem věděl, že je to typ hráče, který dává góly a moc se nevrací. Potom ho poznáte blíž a zjistíte, co hokeji dává, proč ho hraje, jakou má motivaci. Jeho snem bylo získat Stanley Cup. Předváděl nezměrnou touhu: pomáhal týmu důležitými brankami, vracel se, blokoval střely, hrál jako týmový hráč. Fakt hrál výborně, byl pro nás správným lídrem.
