Vynikající útočník loni dotáhl rodný Litvínov k titulu a hrdě odkráčel do penze. Prožil typickou krizi, potýkal se s prázdnotou, z níž ho vyprostil nový úkol.
Rozhovors generálním manažerem hokejové reprezentace Martinem Ručinským vyšel v Mladé frontě DNES v sobotu 17. září 2016. |
V roli, kterou mu nabídl šéf svazu Tomáš Král, našel Ručinský zalíbení. A doufá, že v ní bude podobně úspěšný jako kdysi na ledě, třebaže se časy změnily.
Jak jste se v nové roli našel?
Je to úplně něco jiného, než když jsem hrál. Hlavně komunikuju s lidmi. Zatím mě to baví. Vrátil jsem se tímhle způsobem k hokeji, vídám se denně s klukama v kabině, na tréninku. Je příjemné být zpátky u ledu.
Zmírnil jste tak svůj stesk po hokeji, který obvykle trápí hráče po ukončení kariéry?
To je pravda. Strašně jsem se konce bál. Nevěděl jsem, co mě čeká. Snažil jsem se na něj připravit, ale když přišel, stejně mě to dostalo. Hokej mi chybí. Adrenalin ze zápasů. Ale nejvíc mi schází parta kluků.
Chlapské řeči, vtípky, které doma člověk neslyší?
Přesně, jak říkáte. Přijdete ráno do kabiny. Když se vám něco nedaří nebo máte špatnou náladu, kluci vás podpoří. V téhle soudržnosti jsem vyrůstal od pěti let. Pak se těžko zvyká na to, že ráno nemusím vstávat. Najednou je prázdno. Pro mě je výhoda, že jsem se aspoň částečně mohl vrátit.
Jak jste tu prázdnotu zkoušel zaplnit?
Šel jsem si zahrát golf nebo tenis, zacvičit si do posilovny. Dvakrát týdně jezdím do Letňan hrát hokej. Jenže už to není, co bývalo. Už nejsem součástí týmu. Najednou už necítím emoce po vítězství. Ale i ty pocity po porážce k tomu patří.
Martin Ručinský...... a jeho Světové poháry 1991: Tehdy se akce nazývala Canada Cup. 20letý Ručinský hrál za Československo, jež po jeho smolné teči prohrálo s Finy 0:1. Pak mu Lindros zlomil klíční kost. Po turnaji opustil výpravu a zůstal v zámoří, ač měl smlouvu v Litvínově. 1996: Ostudný propadák. Čerství mistři světa posílení o Jágra, Holíka či Ručinského si troufali na velký výsledek, jenže podlehli Finsku 3:7, Švédsku 0:3 a Německu 1:7, takže nepostoupili do play-off. 2004: Nominaci sestavil kouč Hlinka, jenže krátce před turnajem zahynul. Pro Ručinského a spol. to byla krutá rána. Za Hlinku zaskočil Růžička, který mužstvo po chabém úvodu dovedl do semifinále. 2016: Kdysi báječné levé křídlo poprvé odletělo na velkou akci bez výstroje. Reprezentaci v Torontu řídí v obleku coby generální manažer. Pomáhal složit soupisku. Vzpomíná na předchozí turnaje a hledá v nich poučení pro současný tým. |
Najde se něco, po čem se vám vůbec nestýská?
Po zraněních. Po chození k doktorům. Po rehabilitacích.
Na ledě nebo na kurtu se ve vás stále probouzí soutěživost?
Ale jo. V Letňanech se schází bývalí hokejisti. Výborný, Průcha, Nedvěd, Žemlička. Zápasy mají výbornou úroveň. Člověče, je to docela vyhecované. Poražený platí led, nikdo nechce prohrát. Ale profesionální hokej to nenahradí.
Jak se vám žije bez fanoušků?
Třeba v Litvínově jsem s nimi pořád v kontaktu. Šéfa fanklubu Honzu Ptáčka znám velice dobře. Zajdu za nimi, pozdravím je, vyhovím, když můžu. V mistrovské sezoně vytvořili neskutečnou atmosféru. Souznění mezi nimi a týmem bylo parádní.
Co pozornost médií?
Na téhle slávě jsem nikdy nelpěl. Ale snažil jsem se chovat jako profesionál. Kluky z novin znám dobře, nikdy jsem neměl problém. Už se nevídáme denně, ale občas si zavoláme.
Coby manažer nedáváte góly, ale ovlivňujete složení mužstva. Baví vás to?
Poslední slovo při rozhodování o hráčích měl vždycky hlavní trenér Pepa Jandač. Ale na naše názory se ptal, na soupisce jsme se podíleli všichni – asistenti, já, skaut Jirka Fischer. Já především musím zařídit, aby všechno klapalo. Aby kluci měli veškerý komfort a mohli se soustředit jenom na hokej. Snažím se využít svých hráčských zkušeností. Pamatuju si, co vyhovovalo nám.
Co přesně myslíte?
Vytvářím podmínky, aby se v nároďáku cítili dobře. Aby všechno bylo připravené a časově do sebe zapadalo. Aby sem jezdili s radostí, ne z povinnosti. Ptám se, co jim sedí, co by si přáli. Pro mě vždycky byla reprezentace nejvíc a byl bych rád, kdyby to cítili podobně.
Není to pro vás pod úroveň, řešit praktické věci?
Vůbec ne. Rozhoduju třeba, kam a kdy poletíme, v kolik bude trénink. Ale zase nedělám úplnou administrativu.
Jako asistenta máte k ruce bývalého spoluhráče Milana Hniličku. Jaká je to pomoc?
Velká. Hnilda už toho má hodně v malíku, řeší všechno přes počítač. Funguje nám to báječně. Já dohlížím na chod celého mužstva.
Jaké největší patálie jste musel řešit? Jak nepříjemné bylo přijmout ztráty před turnajem?
To byla moje práce. Když jsme o někoho měli zájem, zařizoval jsem to já. Když jsme uzavřeli nominaci, všechny hráče jsem obvolal. Pogratuloval jsem jim. Pak bohužel přišly omluvenky, kluci byli zranění, tak jsme museli reagovat.
Jak to probíhalo?
Volal jsem například do Fribourgu kvůli Romanu Červenkovi. Shodou okolností tam dělá manažera chlap, se kterým jsem hrával – Christian Dubé. Hodně těch lidí osobně znám, proto se s nimi snáz domluvím. Po zranění Radka Gudase jsem komunikoval s Ronem Hextallem z Philadelphie, se kterým jsem se potkal v Quebec Nordiques. Probereme práci, ale pokecáme taky o soukromí, protože jsme se dlouho neviděli.
Útočník Jiří Hudler vám nevzal telefon, neodpověděl na zprávu. Udělal jste v jednání s ním chybu? Mrzelo vás to?
Já nevím. Mně vždycky zavolal Ivan Hlinka, zeptal se mě, jestli se mnou může počítat. Pokud jsem byl fit, říkal jsem: „Samozřejmě, velice rád.“ Dostal jsem instrukce, kdy je sraz, a tím to haslo. Nikdy se neřešilo, jestli se mnou předtím někdo mluvil, nebo ne.
Hudlerovo chování ale naznačuje, že je uražený.
Já mu jeho rozhodnutí nezazlívám. Má na ně právo. Nechystám se ho zavrhnout. Přeju mu, aby se mu dařilo v sezoně. Nevím, co se Jirkovi honí hlavou. Potřeboval jsem jenom vědět, jestli bude reprezentovat. Od agenta jsem se dozvěděl, že nemá zájem. A to mi stačilo. Vydali jsme se jiným směrem. Nikoho přemlouvat nebudu. Vzali jsme Michala Birnera, který byl nadšený.
Zmínil jste Hlinku. Zažil jste ho v několika rolích v klubu i reprezentaci, taky jako manažera. Jak vás ovlivnil?
Odmalička jsem ho v Litvínově sledoval. Viděl jsem, jak funguje, což ve mně zanechalo výraznou stopu. Ivan byl můj druhý táta, měli jsme neskutečný vztah. Líbil se mi jeho přístup. Hráče nepřemlouval. Radši vzal toho, kdo má chuť a nechá na ledě všechno. Tak to má být.
Sám jste ho však na Kanadském poháru 1991 naštval, když jste s Josefem Beránkem po turnaji zůstali v Kanadě a odmítli se vrátit do Litvínova.
No jo, prostě jsme s Pepou byli mladí a nedomýšleli následky. Chtěli jsme hrát NHL, nejlepší ligu na světě. To byl náš sen. Vztahy byly nějakou dobu narušené, ale během roku jsme je dali do pořádku.
Hráči za ním šli. Měli ho rádi. Chtěl byste s hokejisty vycházet podobně?
Ivan nás nikdy nesvazoval, neomezoval nás. Nezacházel s námi jako s podřízenými. Já jsem klukům hned první den říkal, že jsem rád, že dorazili. Jsou to dospělí chlapi, profesionálové. Vědí, kdy je čas na práci a kdy na zábavu. Asi se na to dívám podobně jako Ivan. Chceme utvořit dobrou partu, šířit výbornou náladu.
Co ještě hráčům vtloukáte do hlav?
Vzpomněl jsem si na poslední Světový pohár, před kterým Ivan tragicky zahynul. Hodně záleží na tom, jak budou hoši držet při sobě. Jak si budou fandit. Naše generace se nestarala o to, kdo chodí na přesilovku a kdo hraje jenom deset minut ve čtvrté lajně. Prostě jsme chtěli nechat na ledě duši pro nároďák.
To ale neplatilo v roce 1996, kdy Česko na Světovém poháru vyhořelo, že?
Ten turnaj pro nás znamenal zlom. Hráli jsme ho tak, jak se hrát nemá. Jako individuality. Každý se staral hlavně o sebe. Mysleli jsme si, že se nám nic nemůže stát. Dostali jsme strašně přes prsty a uvědomili jsme si, že musíme změnit přístup. V klubu každý bojuje o svůj chleba, ale v reprezentaci se všichni musí podřídit, což jsme si nastavili v hlavách. A potom jsme byli úspěšní.
Nemrzí vás, že jste dostal tuhle příležitost ve chvíli, kdy Česko nepatří do úplné špičky?
Tak to je. Z nejlepší čtyřky jsme vypadli. Když mě ale prezident Král oslovil, uvědomil jsem si, že jde o národní mužstvo. Bez něj bych to nikdy nedotáhl tak daleko. Chtěl bych českému hokeji něco vrátit. Přece nemůžu přijít a říct: „Kašlu na to, když nejsme nejlepší na světě a zlatá doba je pryč.“ Spíš se musíme zamyslet, proč jsme takhle dopadli. Proč jsme vyklidili pozice. Ale to není otázka úplně pro mě.
Přitom jste zavedli ryze profesionální přístup v přípravě na Světový pohár. Hráči si ho pochvalují. Aspoň na reprezentační úrovni se snažíte cosi změnit, ne?
Nechci kritizovat práci minulých trenérů. Každopádně je super, že se zapojili kluci, jako je Venca Prospal, Jarda Špaček nebo Jirka Fischer. Pepa Jandač s Jirkou Kalousem jsou workoholici. Celý ten štáb se připravoval půl roku, abychom si vytvořili co největší šanci na úspěch. Aby kluci věděli, co se po nich bude chtít. Aby měli co nejvíc informací.
Hlinka říkal, že hokej není věda. Nicméně postupně se v ni proměnil. Už nelze spoléhat na českou chytrost a dobrou partu. V taktice, skládání týmu a dalších aspektech přípravy velmoci pokročily do jiné sféry. Souhlasíte?
Máme jiné starosti než Kanada, která může postavit čtyři mužstva na podobné úrovni. Nám v NHL moc kluků nezůstalo, takže výběr nemáme tak těžký. Přesto jsme hodiny a hodiny debatovali o každém z nich. Máme čisté svědomí. Udělali jsme, co se dalo. Jirka Fischer má všechny hráče přečtené, rozebral je do posledního šroubku. Přinesl spoustu vědomostí.