Pastrňák sází góly odmalička, často a s lehkostí. Tahle trefa však pro teenagera, který většinu života vyrůstal bez táty, znamenala cosi výjimečného. A nejen proto, že byla první na šampionátu dospělých.
Právě přes Švédsko chlapec ze skromných poměrů pronikl do profesionálního sportu. Sám občas žasne, jak daleko to dotáhl. Do národního týmu. Do NHL.
„Někdy se v duchu ptám: Co tady vlastně dělám? Když se mi nedaří, není se mnou řeč. Ale pak se srovnám a povím si: Co si stěžuješ?“
Na vše odpovídal jen: Yes!
Coby batole kmital po bytě v přilbě a chráničích jako tajfun. Místo vycházek s mateřskou školou spoustu hodin trávil s tátou na zimáku. To už Milan Pastrňák se synem nežil ve stejné domácnosti. Odstěhoval se. Coby trenér havířovských dorostenců ho však brával na led.
„David byl tak vybruslený, že v pěti hrál proti třeťákům,“ říká Marcela Pastrňáková, nadšená hokejová máma, jež zvládala i tři pracovní úvazky najednou, aby vydělala na výstroj a klubové příspěvky.
Krize uhodila, když David zlomil hůl a na novou chyběly peníze.
„Pokaždé jsme to nějak vyřešili, našla jsem si brigádu,“ líčí paní Marcela. „Jednou jsem u pana Kliha, který má v Karviné sportovní obchod, celý víkend tmelila plot, abych dostala hokejku. David neměl pokaždé takovou, jakou si přál. Ale s klackem nikdy nehrál.“
Starala se o dva potomky, Jakub je o pět let starší než David, jenž bráchu často pokoušel. „Vyvolával jsem šarvátky a myslel si, že to nějak zvládnu. Nevyšlo to, no,“ vzpomíná a směje se. „Kubu taky štvalo, že jsem směl nosit ze školy trojky, zatímco jemu je mamka nepovolovala, protože byl chytřejší.“
Kromě rošťáren však spolu hlavně hodně sportovali. Na finančně krušné časy už pouze vzpomínají.
První pomoc v nouzi jim poskytl agent Aleš Volek, s nímž podepsali smlouvu, když nadanému útočníkovi bylo třináct. „To bylo vysvobození!“ říká Pastrňáková. „Najednou měl David celé vybavení zdarma. A starali se o něj nejen materiálně.“
Množné číslo používá pro Volka a jeho tehdejšího pomocníka Jiřího Hudlera staršího. Ten vozil Pastrňáka na tréninky, radil mu a fandil. Na seznamu osob, jež pomohly Davidovi na cestě ke slávě, stojí hodně vysoko.
Bohužel se nedožil chvíle, kdy zručné křídlo z Havířova prorazilo do NHL a nastoupilo v ní proti Hudlerovi mladšímu. Zemřel v roce 2013 jako Milan Pastrňák.
To už měl David za sebou osudový krok. V šestnácti přestoupil z Třince do švédského Södertälje, což ho v kariéře výrazně postrčilo, byť musel zvládnout tvrdé lekce.
„Pamatuju si první kondiční trénink. Sedíme s klukama v posilovně. Přijde trenér, vyvěsí na nástěnku seznam cvičení a vrací se do kanceláře připravit si trénink na ledě.“
Napadlo ho, že si posedí. A vzápětí zíral, jak hned po zaklapnutí dveří všichni vyskočili a jali se plnit zadané úkoly. Automaticky. Sami.
„Všichni koukali, že nic nedělám. Mluvili na mě, ale já nerozuměl.“
Pochopil, že nesmí nic ošidit. Uvědomil si, jak si škodil, když ve škole lajdal angličtinu a nechával si napsat úkoly od spolužáka Robina za svačinu od mámy. Ve Švédsku měsíc na vše odpovídal jenom „yes!“
„Ale časem jsem se chytil a díky tomu jsem později mohl naskočit do NHL. Bez řeči by to nešlo.“
Máma tvrdí, že byl odjakživa „cikánské děcko“. Nejradši poletoval s kamarády venku, občas u nich i přespával. Taky proto si v cizí zemi záhy zvykl. Pastrňák trochu připomíná pouličního rváče, který se dovede protlouct i v těžkých situacích. A přitom sbírá střípky moudrosti.
S tátou si nadáváme
Nepůsobí jako tesknivý typ. Přesto s ním smrt tří blízkých lidí - otce, agenta Hudlera a třineckého trenéra Ciencaly - během jednoho roku řádně zacloumala. Žal a vztek ho ovšem dohnal k zuřivé snaze v tréninku. Dřinou zaháněl utrpení.
V Södertälje napevno zakotvil v týmu dospělých. Rok poté si ho v 1. kole draftu NHL vybral Boston, jeden z jeho nejoblíbenějších klubů. Zatímco se maminka zaslouženě dmula pýchou, on poslal polibek do nebes tátovi. Později mu věnoval i své první góly ve slavné lize.
„Jak rád bych teď za ním zašel pro radu,“ říká. „Skoro každý zápas, když mi to nejde, si s ním v duchu povídám. Nadáváme si navzájem. Mám v šatně jeho fotku s řetízkem, který jsem od něj dostal jako dítě. Je mi malý, na krk ho nenatáhnu.“
Dres Bostonu shodou okolností nosil už jako capart v Havířově. Když začal vnímat, co je NHL, oblíbil si krajana Davida Krejčího, centra Bruins. A najednou s ním seděl na večeři. Taky tenkrát si připadal jako v sedmém nebi.
„Paráda. Ani mě nenapadlo, že zakrátko budeme hrát spolu v mančaftu, a dokonce v jedné lajně. Dva měsíce jsem u něj bydlel, než jsem si našel byt. Stali se z nás dost dobří kamarádi. Krejča je super kluk.“
Málem jako ve snu si připadá rovněž nyní v Moskvě. „Jako kluk jsem slýchal o Naganu, o Jágrovi. Představoval jsem si, jak se dostanu do nároďáku. A teď je to tady!“
V pondělí dal gól „svým“ Švédům, načež pravil: „Hlavně že nám po vítězství třikrát hráli naši hymnu. Jen na tom záleží.“
Zase si může zopakovat, že je neuvěřitelné, jakou dlouhou cestu urazil. Jak mu pomohli pánové Volek, Hudler, Ciencala a další. Jak by na něj byl hrdý táta. Zač vděčí mámě, která sleduje každé jeho utkání.
Když si začal vydělávat jako profík, přetáhl ji z Havířova do Prahy, kde pronajal útulný byt. Loni ji a bratra pozval na dovolenou do Turecka. „Hodně kvůli mně obětovala. Hodně mi toho dala. A nejvíc lásku. Snažím se jí aspoň něco vrátit.“
