Jenže 21. listopadu 2005 mu při zápase s Nashvillem přestalo tlouct srdce, na třicet vteřin zemřel, jak sám říká. Musel ukončit kariéru. Je rád, že žije. Slaví dvoje narozeniny.
Nadpřirozená cílevědomost mu zůstala. Coby zadák Detroit Red Wings dřel v posilovně jako málokdo, dbal na správnou výživu, dychtil po každé špetce zlepšení. Vyhrál Stanley Cup i mistrovství světa.
Teď se s podobnou „zabejčeností“ snaží prorazit mezi šéfy klubů NHL. Zůstal v Detroitu. Pozoruje, jezdí, studuje, poslouchá. Chce to dotáhnout na generálního manažera. Leccos se naučil i na Světovém poháru, kde už tedy za Česko nenastoupil. Reprezentaci ovšem pomáhal - jako zvěd, rádce, znalec protivníků i prostředí.
„Byla to pro mě nová role a zajímavá zkušenost. Turnaj na nejvyšší úrovni se možná bude opakovat až za čtyři roky. O to byl výjimečnější,“ řekl.
Hokej pitvá zaníceně, je jím posedlý. V osobním žebříčku nad ním má jedinou hodnotu. Děti. Taky o nich mluvil v rozhovoru pro MF DNES.
V čem vás Světový pohár nejvíc obohatil?
Nejvíc jsem se samozřejmě věnoval úkolům ve štábu (trenéra) Pepy Jandače. Zajímalo mě taky, jak vyjdou naši kluci z porovnání se špičkou. Nebo jak se ve vzájemných soubojích ukážou hvězdy svých klubů.
Co jste měl na starosti?
Do půlky minulé sezony jsme sledovali všechny Čechy v NHL. Po první části nominace už jen kandidáty na doplnění soupisky. V létě jsme měli asi sedm půldenních porad. Probírali jsme herní koncepce, strategie. Světový pohár je unikátní, proto jsme se věnovali i nejmenším detailům. Před turnajem jsem sledoval naše soupeře ve skupině, Evropu a Kanadu, v přípravných zápasech v Severní Americe. Když jsem se připojil k našim, vedl jsem porady na konkrétní mančafty. Líbilo se mi, že každý z nás měl svou roli.
Přiblížili jste se třeba tomu, jak to klape v NHL?
V Detroitu jsem zblízka pozoroval Mikea Babcocka a naše práce byla podobná, na české poměry až nezvyklá, z čehož jsem byl nadšený.
Před turnajem jste varoval před silou uměle slepeného zbytku Evropy. Nepřekvapil vás přesto postupem do finále?
Nikdo si o něm předem nedokázal udělat přesný obrázek. Nehnala ho národní hrdost, ale ta osobní byla na nejvyšší úrovni. Potvrdilo se mi, že může hrát vyrovnaně s kýmkoli. Navíc měli štěstí v prodloužení - proti nám i proti Švédům. To jenom potvrzuje, že kdo chce vyhrávat, musí urvat klíčové momenty.
Co říct ke kanadské nadvládě?
Kanada měla průměrnou přípravu. Jakmile se začalo naostro, byla suverénní. Projevila se síla individualit, které potlačily svá ega. Tým byl dokonale organizovaný, což je zásluha trenérských ikon na střídačce. A gólman Price vypadá, že se po zranění vrátil do životní formy.
Kanaďané roznesli Česko 6:0. Jak vlastně s odstupem hodnotíte české výkony v Torontu?
V přípravě jsme vyhráli dva zápasy ze tří i díky našim výborným gólmanům, což k hokeji patří. Proti Kanadě jsme začali výborně, ale pak jsme do přestávky dostali tři góly, které běžně nepadají. Průběh nám vzal energii. Kanaďané se na ledě smáli, což nás štvalo. Price nás nenechal snížit, nevytvořili jsme si dost šancí. To porovnání ale vyznělo dost drasticky. Nevěřím, že by nás v dalších zápasech porazili 6:0.
Vyřadila vás prohra s Evropou. Co o ní rozhodlo?
Chyba v prodloužení. Škoda jí. Sice nás přestříleli, ale gólman Mrázek nás podržel, takže jsme pořád byli ve hře.
Jaký význam mělo závěrečné vítězství nad USA?
Oba týmy věděly, že nepostoupí. Naši kluci se vyhecovali, připravili se jako správní profíci. Dali jsme góly z protiútoku i díky důrazu před brankou. Byl to důležitý zápas pro celý náš hokej. Díky němu jsme skončili před Amerikou a Finskem.
Realizační tým pro Světový pohár (zleva): Jiří Fischer (scout), Martin Ručinský (manažer), Petr Jaroš (trenér brankářů), Jiří Kalous (asistent trenéra), Josef Jandač (hlavní trenér), Jaroslav Špaček (asistent trenéra) a Václav Prospal (asistent trenéra).
Jak tedy podle vás Češi obstáli ve střetu se světem?
Price je nejlepší gólman na světě. Další jsou pod ním na elitní úrovni, včetně našich Mrázka a Neuvirtha. V obraně je to bohužel tak, jak se všude píše. Strádáme. Hodně. Při rozhodování v tísni a při rozehrávce je to vidět. Chce to dlouhodobě pracovat na výchově obránců v Česku. V útoku máme konkurenceschopné lajny, ale základna bohužel není tak široká, aby nahradila tři čtyři kluky, kteří se zraní nebo omluví. Když jsem hrál za nároďák dospělých, měli jsme mančaft kluků z prvních dvou, přinejhorším tří útoků klubů NHL. S beky to bylo podobné. Jenže ta doba je pryč.
Proč?
Zásadní změna prostředí zasáhla nejen Česko, ale i Slovensko. A Rusko, z jehož obrany by se nikdo nedostal do kanadského nároďáku. Mění se generace. Děti se vyvíjejí a vychovávají jinak. Rodiče musí být důslednější. Trenéři potřebují větší cílevědomost. Děti se musí naučit nesnášet prohru, chtít se zlepšovat a řešit svoje vlastní problémy.
Prosím?
Kluk čeká, až mu táta najme specialistu, aby mu ukázal, jak cvičit, bruslit, střílet, srážet se, jíst... To je začátek konce. Člověk si musí sám najít cestu, specialisté ho můžou posunout dál, až narazí na nějakou výkonnostní zeď. Je to běh na dlouhou trať, potrvá to pět deset let.
Vidíte náznaky zlepšení?
Ale jo, povzbuzující může být první historické vítězství osmnáctky na Hlinkově memoriálu. Viděl jsem několik hráčů na světové úrovni v porovnání s jejich vrstevníky. To je ohromně pozitivní. Brankář Škarek, útočníci Zadina a Nečas, taky Kondelík hrál dobře. V klíčových chvílích se našli kluci, kteří dali důležité góly. A to pomůže všem. Pro mě to byla první akce od generace Pastrňáka, Vrány a Zachy, na které mělo Česko špičkové osobnosti.
Jaké další poznatky jste si ještě z Toronta odvezl?
Jsou jich mraky. Třeba v Detroitu máme dvacetiletého Larkina, našeho nejlepšího střelce minulé sezony. A on se tady ve třetím utkání za Severní Ameriku ani nedostal na soupisku. Na turnaji bylo víc našich hráčů. Zajímá mě, jak zapadli do svých mužstev. Průbojný útočník Abdelkader hraje v Detroitu první nebo druhou lajnu, tlačí se do brány, sráží se. Tady hraje za Ameriku ve čtvrté řadě. Pozoruju, jak si hráči vedou mezi nejlepšími na světě. Takovou zkušenost jinde nezískáte.
Kdo vás ještě zaujal?
Toronto jako jedničku draftovalo Matthewse. Na turnaji, který byl kvalitnější než olympiáda, vypadal výborně. Může se hned prosadit v NHL. McDavid bude první centr v Edmontonu a brzo možná nejlepší hráč v celé lize. Crosby měl po vítězství ve Stanley Cupu na přípravu na Světový pohár jen asi dva měsíce. Přesto dominoval. Třeba Malkin zdaleka nebyl tolik vidět, ačkoli je v Pittsburghu taky hvězdou.
Mluvil jste o tom, jak Kanaďané potlačili své já. Dáte příklad?
Jonathan Toews. Nechal svoje číslo - devatenáctku - Seguinovi. Nezajímal se, jestli bude kapitán on, nebo Crosby. V přípravě přijal roli křídla, až později se vrátil na svou přirozenou pozici centra. Ústupky, které hráči dělají pro dobro týmu, jsou pro mě úžasná zajímavost. Teď můžu tyhle hvězdy dávat našim klukům v Detroitu za vzor.
Z Toronta jste letěl na kemp Red Wings. Na vaše místo ředitele rozvoje hráčů v létě nastoupil bývalý edmontonský kapitán Horcoff. Kam se posunete vy?
Chci dál stoupat v managementu. Trenéřina mě zatím neláká, protože bych se musel hodně stěhovat, abych se někde stal hlavním koučem. To teď nechci. Zajímá mě budování týmu, skládání osobností dohromady, vyjednávání smluv, počítání s platovým stropem, plánování do budoucna. Za tím si jdu.
Jiří Fischer zpracovává statistiky na mistrovství světa v Moskvě.
Jakou funkci vám nabídli?
S generálním manažerem Hollandem jednáme od června, kdy mi vypršela smlouva. Při Světovém poháru jsme se viděli několikrát. Bavíme se o jeho vizi, kam do ní zapadám.
Povýšíte?
Nevím, co je povýšení. Dá se očekávat nová kapitola. Naučím se o hokeji zase něco jiného.
Jak je těžké skloubit rodinu a práci?
Už mě to stálo vztah. Manželka odešla, čtyři roky jsem rozvedený. Ale priority mám jasně dané. První jsou děti, druhá je kariéra a pak ten zbytek. Snažím se trávit co nejvíc času se syny, studovat hokej a ono se to v budoucnu vyplatí.
Nevyčítal jste si rozpad manželství?
Já dělám věci jenom naplno. Proč? A jak? To je minulost.
Co vás nejvíc baví se syny?
Nejvíc se mi líbí, když mají pro něco zápal. Když v nich plane soutěživost, sami se snaží zlepšovat a neptají se jenom, jak a co vyřešit. Mám radost, když se sami perou se svými nedostatky. Ve škole i ve sportu.
Hrají hokej? Jak se jim daří?
Čtrnáctiletý Brayden už se dostává do puberty. Minulou sezonu byl v týmu, kde hodně seděl, což ho zdravě nakoplo a začal na sobě makat. Lukáš se dostal na úroveň extraligy (AAA), ve které v USA začínají desetiletí. Ale hlavně, že je věci baví. Pro mě je každá chvíle doma cenná. Moc jich v sezoně není.
Vídáte se?
Brayden u mě bydlí trvale. S Lukášem jsem, kdykoliv jsem doma. S bývalou manželkou máme skvělý vztah, založený na tom, že priorita jsou právě děti. Ona ví, že Lukáš potřebuje tátu. Na naši dohodu po rozvodu si vůbec nestěžuju.
Cítíte silnou vazbu na Detroit?
Zachránili mi tam život. Mně se tam docela líbí. Nikde jinde jsem v USA nebydlel, žiju tam od roku 1999. Sedmnáct let. Kořeny už tam mám. Okrajové části města jsou skvělé na bydlení a vychovávání dětí. Proč bych měl jít jinam?
Co by vás odtud odtáhlo?
To nevím.
Jak je na tom vaše srdce?
Nejtěžší po srdečním kolapsu je vybudovat si sebevědomí, že se to nestane znova. Každý si to musí vyřešit sám. A zároveň potřebuje mít kolem sebe dobré lidi, aby ho podpořili v těžkých chvílích. Samota může být zabiják, když je člověku úzko. Pak rozhodne zodpovědnost, ať jde o výživu, životní styl, pracovní vytížení. Táta mě vedl ke kázni. Té se držím a zatím se mi daří dobře.
Co přesně to znamená?
Nedělat hlouposti!
