Poslední Světový pohár, to byla kanadská pohádka. Domácí turnajem prosvištěli bez porážky (byť v napínavém semifinále proti Čechům měli namále), a kapitán Mario Lemieux pozvedl nad hlavu prestižní pohár.
Joe Thornton a Scott Niedermayer slaví gól ve finále Světového poháru 2004.
Toronto bláznilo. Jak dvacet tisíc extatických fandů v hale, tak lidé venku před stadionem a na ulicích. Vždyť několik z nich slavilo tak divoce, že je policie musela zatknout.
Jen dva borci ze zlatého výběru pokořili neúprosný čas a na turnaj se probojovali i o dvanáct let později: bek Jay Bouwmeester a právě výtečný nahrávač Thornton.
„Jumbo Joe“, jak se mu přezdívá pro jeho tělesné parametry (193cm, 101kg), přitom zářil už v roce 2004. Nešlo o žádné vyjukané mládě, nýbrž o nadaného útočníka, který se vedle Sakica, Lemieuxe, Brodeura a dalších legend neztratil. Dvěma nahrávkami ve finále pomohl zdolat dravé Finy.
„Byl to zajímavý mladý hráč. Tehdy se z něj klubala skutečná hvězda NHL,“ vzpomíná Bouwmeester.
Sebevědomí mu neschází
Brzy po výluce v sezoně 2004/05 byl Thornton vyměněn z Bostonu do San Jose a už po konci první sezony v novém klubu si jel do Las Vegas pro Art Ross Trophy (vítěz bodování) a Hart Trophy (nejužitečnější hráč podle novinářů).
Mimochodem, o obě trofeje těsně obral Jaromíra Jágra, který ten rok získal alespoň Ted Lindsay Award (nejužitečnější hráč podle ostatních hráčů).
Za Sharks Thornton válí doposud, letos je navíc dotáhl až do finále Stanley Cupu. Zarostlý veterán se stal jedním z hrdinů play-off 2016. Jízdu kalifornského týmu zarazil až Pittsburgh.
Až na vrchol Thornton nedošel, jarní forma mu nicméně pomohla do kanadské nominace pro Světový pohár. Na olympiádu v Soči se přitom nedostal. Teď se ale hraje na užším kluzišti, kde Thornton zvlášť vyniká. Pomalejší bruslení (alespoň v porovnání s ostatními hvězdnými spoluhráči) nahrazuje přehledem na ledě a důvtipnými pasy.
Joe Thornton ze San Jose putuje ze šatny k šestému finále Stanley Cupu.
O tom, že na turnaj patří, nepochybuje. Když na něj během play-off doráželi novináři - ptali se, zda je překvapený, že stále hraje tak dobře - on sebevědomě odvětil: „Vím, že jsem výborný hráč.“
Od uvážlivého veterána, jenž už toho tolik prožil, však taková slova nepůsobí povýšeně, ani nevhodně. Prostě zná svou hodnotu a ví, že se mu stále málokdo vyrovná. V minulé sezoně skončil v bodování NHL na čtvrtém místě.
S podobnou kuráží mluví i o budoucnosti. V nedávném rozhovoru pro Sportsnet žertoval, že bude hrát ještě deset let a stihne i příští Světový pohár. Pravděpodobnější je, že po letošním turnaji se s národním týmem rozloučí.
Nyní se ale chystá do boje, neboť by tuze rád, aby se dějiny opakovaly a on se mohl znovu vyfotit s pohárem. Jako první se Thorntonovi a spol. postaví Česko, zápas se hraje v noci ze soboty na neděli.
Na kulišárny vousáče - který ze všech hráčů na SP odehrál nejvíc utkání v NHL (1 367) a připsal si nejvíc bodů (1 341) - si čeští beci budou muset dát dobrý pozor.
