Toto je aktuální stav slovenského hokeje: na posledních sedmi významných akcích (6x MS a olympiáda v Soči) pětkrát neprošel do čtvrtfinále, letos po často bezkrevných, špatných výkonech. V delším časovém úseku od roku 2008 (tedy 9x MS a dvě olympiády) jde dokonce o osm turnajů bez průniku aspoň mezi elitní osmičku. Dalším políčkem bylo, když pořadatelé Světového poháru Slováky zařadili jen do Týmu Evropy; před deseti lety by to znělo jako potupa, dnes jde o logický krok.
Tento text se nemá a nechce vysmívat sousedům. Zaprvé by to bylo laciné - a zadruhé ani český hokej není v takovém stavu, aby dělal ramena na Bratislavu a Košice.
Češi jsou pořád v elitě, ale zároveň na jejím chvostu. Srovnávat se s Kanadou a USA je bezpředmětné, Finové mají báječné a výjimečné mládí, Švédsko v této sezoně mělo v NHL 74 hráčů v poli (Česko 35), Rusko Ovečkina a Malkina i Tarasenka a Panarina, tedy prvotřídní hvězdy.
Ale ano, Češi jsou stále v Top 6. Slováci už definitivně spadli níž.
Státy bývalé federace mají podobné potíže: ustupující počet borců v zámoří; fakt, že se talenty nevyrovnávají legendám „zlatých generací“; spíš klesající úroveň obou lig.
Jenže zatímco v Česku se mělo bít na poplach, na Slovensku už nastala solidní katastrofa. Česká extraliga zažila poměrně dobrou sezonu, hraje se vesměs v moderních halách, objevují se mladé tváře. Slovenská liga zažívá volný pád, i soutěž EBEL je mnohem lepší; „zimáky“ jsou často předpotopní a návštěvy bídné.
Zatímco Češi letos v Euro Hockey Tour „obehráli“ několik účastníků mistrovství světa, Slováci se měřeními s Němci a spol. těžko připraví na boje s elitou šampionátu.
Stále mají pár skvělých, pár zkušených i pár talentovaných borců, ale abyste je hledali pod lupou. Příklady: liberecký Martin Bakoš dal zlatý gól finále, ale že by měl být na MS oporou prvního útoku? Vzývaný talent, leč extrémně komplikovaná povaha Martin Réway na ledě často bloudil a kazil; ať si každý tipne, zda přesvědčil scouty Montrealu.
Jistě, Slováci měli ohromný pech na zranění. Prosakovaly zprávy o hádkách a mizerné náladě, ale kdo by se jí divil, když se prohrává s outsidery? Tohle byly v Petrohradě jen symptomy, nikoli příčiny.
Hráči nejsou. Není kde brát.
V Česku sami vidíme, jak strašně dlouho i přes dílčí snahu svazu trvá, než se „hokejová mašina“ znovu rozeběhne. Nejprve vyškrábat rez, pak vyměnit součástky, připravovat se na revize... Než se vše rozjede hladce, chce to mnoho let.
A tohle je pro Slovensko nejhorší. Jako by bylo škodlivé i stříbro pod Vůjtkem z roku 2012, které dalo klamnou naději, že „to nějak půjde“. I když začnou změny k lepšímu, čekají bídná léta jako odplata za vše zanedbané. Možná by šlo aspoň „znacionalizovat“ Slovan v KHL, aby byl základnou reprezentace jako Minsk pro Bělorusko či Astana pro Kazachstán - ale jak to zařídit, když je klub soukromý objekt?
Je škoda, že česko-slovenské ledové bitvy nebudou mít v příštích letech říz jako kdysi. Je škoda, že ze špičky zmizel tým, kterému se možná dalo po česku ušklíbat pro přílišné národní cítění, ale vždy byl hrdý jako málokterý jiný.
Hlavní otázka tak zní, zda Slovensko už padlo nejníž, jak to jde, nebo zda existují i horší varianty. Konkrétně sestup do divize I.
