Čím to? Vždyť od povznášejících triumfů nad okupanty na šampionátu ve Stockholmu v březnu 1969 uteklo ve Vltavě i Volze už opravdu hodně vody. Komunistický režim se v Československu zhroutil před 27 lety, Sovětský svaz nedlouho poté. Vzpomínky na extatické chvíle z pamětníků, kteří vzhlíželi k Nedomanskému, Holíkům či Golonkovi, asi nikdy úplně nevyprchají.
Ale nejen proto se v české kotlině i teď rozhostí až škodolibá radost, když obrněnci na bruslích zdolají „Rusáky“.
Přitom třeba reprezentační trenér Vladimír Vůjtek v Rusku prožil šťastné období. On i jeho paní Magdaléna mluví o pohostinnosti, vlídnosti a přátelství, které v Jaroslavli, Kazani i Moskvě navázali.
Hokejoví fanoušci s transparenty při utkání Československa se SSSR na mistrovství světa ve Stockholmu (březen 1969).
Ani o několik generací mladší útočník Roman Červenka a jeho žena Veronika si v Omsku a Petrohradu nepřipadali jako na nepřátelské půdě. „Pořád tam máme komu zavolat,“ tvrdí.
Mnoho krajanů, kteří zavítali do té neskutečně rozložité a těžko pochopitelné země, může vytasit zážitky prodchnuté slovanskou srdečností (a pálením vodky v hrdle). Kdekdo dál cítí vděk vůči osvoboditelům, kteří odtud na jaře 1945 hnali nacisty.
Na tažení Rudé armády ovšem lze pohlížet též z jiného úhlu. Jako na zábor území budoucí državy. K obyvatelům největšího státu světa totiž náleží kromě srdečnosti i rozpínavost. A nadřazenost.
„Moje dobrá kamarádka z Petrohradu přijela k nám a najednou se chovala, jako by jí to tu patřilo. Hrozně panovačně,“ popisovala Veronika Červenka.
Ta dráždivá arogance se projevila na Krymu, v půtkách na východě Ukrajiny, při vyšetřování pádu malajsijského letadla. Vše zastřešuje zavilá propaganda ohánějící se tím, že všechny nelichotivé informace vyrobil nepřátelský Západ. Připočtěte provokace motorkářského gangu Noční vlci, k jehož členům se v touze po zviditelnění minulý týden přitulil nejmenovaný hejtman.
Transparent fanoušků z mistrovství světa v SRN v roce 1983 na výstavě Století českého hokeje, kterou na přelomu let 2008 a 2009 pořádalo Národní muzeum. Transparent tehdy rozvinula skupina českých emigrantů v průběhu finálového zápasu mezi ČSSR a SSSR.
Ale dost politiky. Stačí se rozhlédnout po kluzištích, aby našinec nehořel láskou k Rusům. K tradici nenáviděného hrubiána Alexandra Ragulina, jenž se slavně pobil s Jaroslavem Holíkem, se nedávno přihlásili rabiát Jevgenij Arťuchin či pokušitel Alexandr Radulov. Oba si v partiích s Čechy často a s chutí zařádili. „Ubrečenci, simulanti,“ naváželi se do nich zlomyslně.
Kouč Rusů Oleg Znarok se předloni na mistrovství světa pohádal se švédským trenérem a známým gestem mu ukázal, že ho podřízne. Za trest se nesměl zúčastnit finále ani medailového ceremoniálu. Jenže na zákaz se vykašlal a bezostyšně si nakráčel pro zlato.
Před rokem v Praze v boji o titul neunesli Rusové potupný výprask od Kanady a část z nich nezdvořile utekla z ledu ještě před zazněním hymny šampionů. „Přestože ta porážka bolí, musíš respektovat soupeře, musíš tam zůstat,“ pravil Jaromír Jágr, jenž jinak má pro Rusko slabost.
A dál? Na dubnový turnaj hráčů do 18 let do USA neodletěl celý tým ruských chlapců, neb ho jeho šéfové v minulosti ládovali meldoniem, čerstvě zakázanou látkou, a obávali se, že by hoši neprošli dopingovými kontrolami. Tak je nechali doma.
Skandály a přezíravost sympatie nebudí. I proto, byť se režimy i epochy mění, nepřátelství mezi Čechy a Rusy neutuchá, jako by se mělo protáhnout na věčné časy.
