Profesor Igor Larionov přiletěl do Toronta, aby na konferenci v Síni slávy pohovořil o své pozoruhodné cestě ze zimáku ve Voskresensku k triumfům se sovětskou reprezentací a uznání v NHL.
Po vystoupení v budově, v níž byl před osmi lety obřadně přijat mezi legendy, v rozhovoru pro MF DNES vzpomínal na velké chvíle své skvostné kariéry.
Koná se Světový pohár, klání superhvězd, jež se dřív nazývalo Kanadský pohár. Co pro vás znamenala vaše premiéra na něm v roce 1981?
Parádní zážitek. Poprvé jsem přijel na takový turnaj v Kanadě a rovnou jsme byli úspěšní, což mi pomohlo rozjet kariéru.
Jaký dojem na vás dělalo prostředí, v němž jste se ocitl?
Všechno bylo na vysoké úrovni. Bylo mi dvacet, pocházím z malého města Voskresensku. Nastoupil jsem za Sovětský svaz v Kanadě a valil oči. Dvacet tisíc lidí v hledišti, všude tolik reportérů. Kamery, reflektory, články v novinách.
Napadlo vás, že byste tu jednou chtěl získat angažmá?
Ano. Připadal jsem si jako dítě v hokejovém Disneylandu a představoval jsem si, jaké by to bylo, hrát NHL.
Jak bylo obtížné se v přívalu nových a ohromujících zkušeností soustředit na hokej? Dokázal jste na vše zapomenout, když jste vstoupil na led?
To je dobrá otázka. Ale oni nás vždycky zamkli v hotelu. Nesměli jsme nikam chodit. Odvezli nás na trénink, přivezli nás zpátky, porada, odpočinek, zápas. Nedostali jsme skoro žádné volno. Na mě ale dělala dojem už jenom velkolepost arén a spousta fanoušků na tribunách. Cítil jsem, co hokej pro Kanadu znamená.
Ve finále jste tenkrát roznesli domácí tým s Gretzkým, Lafleurem, Potvinem či Bossym 8:1. Kanada by utkání nejraději vymazala z dějin. Dal jste dva góly. Viděl jste kolem sebe velké zděšení?
Víte, my jsme s Kanaďany ve skupině prohráli 3:7. A taky v první třetině finále v montrealském Foru nás zasypali střelami. Ale my jsme ten jejich tlak přečkali. A pak jsme jim začali sázet jednu branku za druhou. Bylo to jako v pohádce.
Musel jste si pak připadat, jako by nic nebylo nemožné, ne?
Měli jsme dobrý tým, ale hodně mladý. Naše reprezentace byla po porážce na olympiádě v Lake Placid v přestavbě. Být součástí takového úspěchu pro mě znamenalo něco báječného. Ano, když ve dvaceti vyhrajete v Montrealu 8:1 nad Kanadou, zmocní se vás pocit, že nic není nemožné.
Co jste si myslel o protivnících, o machrech z NHL?
My jsme o nich předtím jenom četli! Larry Robinson, Guy Lafleur, Marcel Dionne, Gilbert Perreault, můj vrstevník Wayne Gretzky. To byli borci, koučoval je Scotty Bowman. A my je porazili.
Přebil nějaký další turnaj tenhle zážitek?
Každá akce vám přinese nějaké zkušenosti a vzpomínky. Třeba finále Canada Cupu 1987 bylo podle mě nejkvalitnější, co se týče šikovnosti a pohlednosti hry. První mač 6:5 pro nás, další dva 6:5 pro Kanadu. Tolik gólů. Ukázali jsme světu, jak se má hrát hokej.
RUDÁ MAŠINA. Hvězdná sovětská pětka v dobách největší slávy. Dolní řada (zleva): Sergej Makarov, Igor Larionov a Vladimir Krutov. Horní řada: Alexej Kasatonov a Vjačeslav Fetisov.
Gretzky přihrál Lemieuxovi na vítěznou trefu minutu a půl před koncem. Jak jste nesli porážku?
Když jste tak blízko, určitě to zabolí. Oba týmy si zasloužily vítězství. Jenže v hokeji vždycky někdo musí prohrát. Tenkrát to byla oslava téhle hry, pozvedli jsme ji na novou úroveň, což diváci v hale i u televizí dokázali ocenit.
V roce 1996 už se podnik nazýval World Cup, zmizela železná opona, vy jste reprezentoval Rusko. Jak se změny projevily?
Ano, už jsme nepůsobili v domácích klubech, ale v Severní Americe, kde jsme poznali jiný přístup, odlišnou taktiku a hokejovou filozofii. Museli jsme se v kabině sladit. Navíc naši trenéři vyrostli v sovětské škole, neměli zkušenosti se zámořskými zvyklostmi. Nedělali rozdíly ve vytěžování hráčů a jejich nasazování do různých situací. Byla to srážka názorů na hokej.
V osmdesátých letech jste si vypěstovali rivalitu s Kanadou. Jak jste jako soupeře vnímal Čechoslováky?
Vždycky proti sobě šly dva různé styly. My jsme se snažili útočit, dobývat pevnou československou obranu. Vaši hráči nám nedávali žádnou svobodu. Na každém turnaji jsme se potkávali a hledali nové cesty, jak na sebe navzájem vyzrát, v čemž se ukazovala krása hry. Připomínalo mi to šachy. Kdo udělá první tah, první chybu.
Češi hodně spoléhali na brankáře, s jedním z nich – Dominikem Haškem – jste pak bojoval za Detroit, že?
Dom byl podle mě poprvé na mistrovství světa 1983.
Správně, a vy jste mu dal dva góly. Zaujal vás?
Už tehdy jsem si všiml jeho zvláštního stylu. Nový mladík na scéně. Chytal výborně. V Detroitu jsem pak zblízka viděl, jak neskutečně je soutěživý. Ani v tréninku nechtěl dostat gól. I proto se stal nejlepším brankářem všech dob.
To si opravdu myslíte?
Zářil v lize i na mistrovstvích světa. Pak přišel do zámoří a byl nejlepší v NHL. Když někdo dosáhne na vrchol v Evropě i Severní Americe, těžko o něm můžete pochybovat. To dokázalo málo hokejistů.
Třeba vy.
Měl jsem to štěstí. Dvanáct sezon doma a čtrnáct v NHL.
Viděl jste film Rudá mašina, který o sovětském a ruském hokeji natočil Gabe Polski, Američan s ruskými předky?
Ano. Byl velice přesný. Dalo by se říct mnohem víc věcí, ale pak by ten dokument musel trvat šest hodin.
Hned si vybavuju vašeho zesnulého parťáka Vladimira Krutova, jak dojemně vzpomínal na manévry vaší slovutné pětky s Fetisovem, Kasatonovem a Makarovem. Taky se v myšlenkách do těch časů rád vracíte?
Ó ano. Myslím, že jsme zbourali bariéry, představy o tom, jak se hokej dá hrát. Ukázali jsme, co vytvoří pět lidí, kteří uvažují stejně. V soukromí jsme měli odlišné názory, ale na ledě nám to ladilo. Vytvářeli jsme umělecká díla. Improvizovali jsme jako jazzoví muzikanti. Jako byste na pódium pozvali Claptona, Santanu a Knopflera a nechali je spolu zahrát.
Přitom se o vašich kombinacích často píše jako o strojových, vydrilovaných. Ale to není pravda, že?
Není. Naše akce byly spontánní, proto nás to tolik bavilo. Byli jsme nepředvídatelní. Neexistoval nějaký scénář. Když hrajete s otevřenou myslí, ukáže se pravá hokejová krása. Těch osm let jsme se stále snažili vynalézt něco nového, potěšit fanoušky a pomoct týmu k vítězství. Byla to nádhera.
