Byl dojatý, marně hledal slova.
Jistě si vzpomněl, jak coby capart dělal při hokeji „živý terč“ o několik let starším bratrancům.
Nebo jak vystřihoval z kartonu přezdívku Johna Vanbiesbroucka, svého největšího brankářského idolu. Pak ji přilípl na zeď, vedle plakátů Dominika Haška a Felixe Potvina, další hvězd devadesátých let.
Nebo jak s hokejem na několik týdnů přestal, protože rychle vyrostl, ztratil koordinaci pohybů a trenéři mu nakázali tréninky navíc.
„Lhal bych, kdybych popíral, že je to skvělý pocit,“ říkal na pódiu v Las Vegas. V ruce svíral zmenšenou kopii Vezinovy trofeje. „Věřil jsem, že mám dobrou šanci. I když jsem si to nechtěl připouštět, tak jsem nad Vezinou občas přemýšlel.“
Za koučem do Běloruska
Při děkovné řeči zmínil mimo jiné trenéry, kteří mu v kariéře pomohli. Jedním z nich byl i Ari Hilli, opravdový golmanský guru, který Rinneho cepoval v Kärpät Oulu.
Rinne byl tehdy mladičký, ještě teenager. Dělal dvojku Niklasi Bäckströmovi, pozdější dlouholeté opoře Minnesoty.
Dvakrát prošel draftem NHL nepovšimnutý. Až poté, v jednadvaceti, se dočkal - Nashville si blonďatého čahouna vybral v roce 2004 až na 258. místě.
Rinne na Hilliho nikdy nezapomněl. Naopak, pojilo je tak silné přátelství, že se před šesti lety během výluky NHL vydal učeň za svým mistrem do Běloruska. Mimochodem, v minském Dinamu nahradil Bäckströma.
Další zásadní kouč? Mitch Korn, jemuž se povedlo zdokonalit i Dominika Haška s Tomášem Vokounem.
A také Barry Trotz, čerstvý vítěz Stanley Cupu a ještě čerstvější nezaměstnaný. To on mu dal první šanci v NHL. To on stál na střídačce Nashvillu, když Rinne vychytal první vítězství.
Vedl Vokouna, Haška i Rinnehostory Mitche Korna |
„Je to jedna z těch vzpomínek, při které se vám okamžitě vybaví zvuky, vůně, barvy a pocity,“ vracel se v jednom z rozhovorů k zápasu s Chicagem z 15. prosince 2005.
Ještě několik dalších let trvalo, než se stal brankářem číslo 1. A jedním z vůbec nejlepších gólmanů v NHL. Vždyť přemýšlivého Fina, jehož spoluhráči často najdou zahloubaného nad knihami, generální manažeři postupně nominovali na Vezinovu trofej celkem čtyřikrát.
Až letos se Rinne dočkal.
V základní části exceloval, jako teprve sedmý brankář potřetí v kariéře vychytal alespoň 40 výher. Nashvillu pomohl k Prezidentské trofeji pro nejlepší tým. Úspěšnost zákroků vyšrouboval k 93 procentům.
Čtyřikrát vyhnán na střídačku
Poté ovšem přišlo play off a útok na Stanley Cup skončil hořkým vyřazením ve druhém kole od Winnipegu.
Rinne selhal, rodák z Kempele během třinácti zápasů hned čtyřikrát střídal. V rozhodujícím sedmém zápase s Winnipegem dostal dva rychlé laciné góly a pakoval se na střídačku.
Je na čase Rinneho vyměnit, ozval se nejeden z nazlobených fanoušků. A uznávaný list The Hockey News přišel s komentářem s příznačným názvem: „Pokud je někdo tak odvážný, aby vyměnil Rinneho, tak právě Nashville.“
Generální manažer David Poile už mnohokrát ukázal, že se nebojí riskantních kroků.
Rád obchoduje, umí „upéct“ geniální výměny. To on přivedl Filipa Forsberga i PK Subbana (za něj klidně obětoval tehdejšího kapitána Sheu Webera).
Pošle pryč i Rinneho? „Měl by být vyměněn,“ píše známý web The Hockey Writers, kam přispívají respektovaní bloggeři.
Ne, nejde jen o to, že se Rinnemu nepovedlo jedno play off. V NHL je zároveň po kvalitní zkušené jedničce poptávka. Navíc protihodnota by mohla být hodně vysoká, Rinne je prakticky na vrcholu kariéry.
Nashvillu jeho odchod smysl dává. Přišel by sice o oporu, svou nejvýraznější tvář i muže, který dal tamní komunitě mnohé. Jenže Rinnemu je pětatřicet a navrch mu vyrostl zdatný následovník.
Ne z Marka Mazance, který kdysi tak parádně nahradil finského fantoma, když ho dlouhé měsíce soužila infekce v operované kyčli, a ještě loni Nashvillu patřil, ale z Jusse Sarose.
Talentovaného Fina, jemuž se daří bourat mýtus, že drobní gólmani v NHL momentálně nemají šanci. A jedné z nejlepších dvojek v kanadsko-americké lize.
Ziskem Vezinovy trofeje tak možná vyvrcholila Rinneho „bláznivá a nepravděpodobná“ cesta z Kempele do Nashvillu, kde strávil už třináct sezon a patří mu řada klubových rekordů.
Ty jsou, jak známo, od toho, aby se překonávaly. Pokoří je právě Saros?
