Svým týmům odjakživa pomáhal především hojným přísunem gólů a asistencí. Na Canada Cupu 1991 a Světových pohárech 1996 a 2004 se však soužil. Načasování akcí na přelom srpna a září mu prostě nesedělo. Ani letos se mu sraz hvězd NHL v Torontu do programu nehodí. I proto vlastně nepřekvapilo, že se reprezentačním šéfům omluvil.
Po loňském šampionátu v Praze oznámil, že se službou vlasti definitivně končí. V říjnovém rozhovoru pro stanici TSN pravil: „Já a Světový pohár? Ne. V žádném případě. Bez šance. Ani za milion let. Ani kdybych dal osmdesát gólů.“
Což o to, byť v National Hockey League nenasázel ani třicet branek, stále v nejslavnější soutěži patřil mezi nejlepší české forvardy. Kouč Jandač by pro něj jistě našel místo na pravém křídle první či druhé lajny. Jenže Jágr v tomto ročním období nezářil ani jako zázračný teenager, ani jako superstar NHL.
V devatenácti dokonce chtěl prchnout z Canada Cupu, poněvadž ho štval trenér Hlinka. Příčilo se mu, že jej stavěl k Reichlovi a Kašťákovi, s nimiž mu to neklapalo. Veterán Jelínek se do něj navážel, že nehecuje ostatní. Zběhnutí mu po telefonu rázně rozmluvil až jeho otec.
Ve čtyřiadvaceti místo přípravy na Světový pohár jel na exhibici do Německa, poté onemocněl, načež s rozhádaným mančaftem utrpěl výprasky od Finů, Švédů i Němců.
Ve dvaatřiceti pak dlouho váhal, jak odpovědět na Hlinkovu nominaci na druhý ročník Světového poháru. Řešil srdeční problémy v soukromí, pochyboval o sobě: „Teď v létě nemám na to, abych rozhodoval zápasy.“ Nakonec kývl. A Hlinka vzápětí zahynul.
Při turnaji Jágr postrádal obvyklou sílu, poranil si břišní sval, tým táhli mladší – Havlát, Eliáš, Hejduk. „Tihle kluci nás dovedou nahradit,“ konstatoval. Češi tentokrát nepropadli, postoupili do semifinále. Číslo 68 si ale ověřilo, že se do ráže dostává až na podzim.
Jágr navíc v reprezentaci pokaždé vozil na hřbetu tunové závaží, náklad odpovědnosti vůči své zemi.
Věděl, že se od něj čekají zázraky. Bál se, že je nepředvede. Připadal si jako na vojenské misi s nejistým výsledkem. Není divu, že tenhle stres už nechce prožívat. Není divu, že si na hlavní úlohu nevěří.
Zároveň je kariérista, povolání podřizuje skoro všechno a pečlivě zvažuje, co mu zapadá do plánů. Možná má před sebou poslední sezonu v NHL, touží se v ní zaskvět zejména v jarním play-off. S verdiktem váhal, ale potřebuje si odpočinout, hodlá se co nejlépe připravit.
Ač jeho NE mrzí manažera Ručinského a jistě i řadu fanoušků, může „nároďáku“ prospět. Je to rozumný tah. Role tahounů se ujmou Voráček, Krejčí, Plekanec a jiní. Hráči se spolehnou na vlastní schopnosti, přestanou se podřizovat legendě a v klíčových chvílích se na ni ohlížet.
Jágr si už v září 2004 před čtvrtfinále Světového poháru v kabině stockholmské haly Globen se skupinou Lucie prozpěvoval: „Možná je to naposled, ještě to cítím...“
Poté získal dva tituly z mistrovství světa. Někdy selhal, jindy zazářil, párkrát se loučil. Jágr je nepředvídatelný svéráz, ale smiřme se s tím, že službu vlasti nadobro ukončil.
