Že jeho forma z play-off, ve kterém dal v 10 zápasech sedm gólů a na další tři přihrál, není pryč, ukázal i středeční zápas reprezentace proti Německu. Holík dvakrát skóroval a už v pátek se proti stejnému soupeři mohl přiblížit snu zahrát si na mistrovství světa. Zatím na něj jen roky kouká u televize.
„Kde se ta forma vzala? Se Zlínem jsme se vyhrabali ze dna. Spadla z nás nervozita, že bychom měli jít do baráže a mnohým z nás - i mně - to rozvázalo ruce,“ říká Holík.
Pokud by se skutečně probil až na světový šampionát do Ruska, objevilo by se jméno Holík na ledě velké hokejové akce po 20 letech. Naposledy hrál Bobby Holík na nepovedeném Světovém poháru.
Říkám si, že s takovým příjmením musel být hokej jasnou volbou, ne?
Taťka se strýcem, který měl na hokeji známého ve škole bruslení, mě dovedli na zimák. A hned po první návštěvě rodiče věděli, že je hokej to pravé. Chytlo mě to. Doma jsem si pořád hrál s hokejkou, navíc jsem prý hodně brzy začal chodit a byl hyperaktivní dítě. U hokeje jsem se vyblbnul. Takže jak vidíte, kvůli jménu jsem na hokej nešel.
Ale asi jste slavný hokejový klan brzy zaregistroval, ne?
Jako starší kluk určitě. Pamatuji se, že když jsme v žácích či dorostu přijeli na nějaký zimák a zvlášť, když jsem seděl na trestné, tak se mě časoměřiči hned ptali: Ty jsi od těch Holíků? A já jen odpovídal rázné ne. Nejsme příbuzní, vlastně jsem se s nimi nikdy nesetkal, jen Bobbyho jsem sledoval v NHL. A pár let mi kvůli němu říkali Bobby.
Vážně?
No jo. Začal mi tak říkat pan Šolc (dnes sportovní manažer Zlína a dříve trenér u mládeže), pak se přidali i další trenéři. Já jsem pořád opakoval: Nejsem Bobby, neříkejte mi tak. Po třech letech to naštěstí šlo pryč. Vždyť jediné, co jsem s ním měl společného, bylo příjmení a jedna jeho hokejová karta.
Jeho otec Jaroslav byl rázný trenér. Zažil jste někdy takového?
Přiznám, že mám raději volnost. Ale někdy potřebuji, aby mě někdo seřval. Neberu to zle, protože lidi kolem mi vždycky říkali, že trenér, který na mě řve, má o mě zájem. Kdyby byl ticho, jsem mu ukradenej. Ale co jsem slyšel, tak takového trenéra jako byl pan Holík, jsem nezažil.
Kdy na vás křičeli nejvíc?
Devátá třída, dorost. Ne, že by řvali hodně, ale chtěli, abych věci dělal správně. Nebylo to tak, že bych měl zamotanou hlavu, že já jsem hokejista a kdo je víc, ale někdy jsem byl líný udělat věci správně. Myslel jsem si, že vím nejlépe, jak to dělat, ale trenéři se mi snažili dostat hlavy, že pravdu mají oni.
Jaroslav Holík je jediným českým koučem, který dokázal s dvacítkami získat zlato. Vy sám jste na juniorském šampionátu hrál hned dvakrát.
A vždy si vybavím úžasnou partu, které chyběl jen velký úspěch. První rok jsem byl ze všeho vykulený, hráli jsme v Buffalu a já nechápal, kolik lidí může přijít na stadion. Druhý rok už jsem hrál ve Zlíně za muže a na šampionát, kde se hraje ryze mužský hokej, jsem byl připravenější. Každopádně mě oba turnaje posunuly dál.
Bobby Holík se pro změnu stal hvězdou NHL. Je tahle liga pro vás zapovězená?
Jako žáček jsem o ní samozřejmě snil. Teď neříkám, že bych si tam nechtěl zahrát, ale rozhodně nejdu na trénink s tím, že musím makat, abych byl v NHL. Jdu postupnými kroky, i proto jsem se rozhodl ještě další rok zůstat ve Zlíně. Musím se nejdřív vypracovat, a když budu dřít, tak se tam můžu dostat za pár roků. A když ne, nebudu brečet, že jsem si to nesplnil. Chci si zkusit někdy zahraničí, ale nemám vysněnou soutěž. Pro mě je teď důležité, že jsem se zase dostal do nároďáku, byť je otázkou, na jak dlouho. Ale já sám se chci z přípravy probít až na mistrovství světa.
Zatímco vaši spoluhráči teď mohli odjet na dovolenou k moři.
Jenže já jsem rád, že i když jsme vypadli, tak pro mě ta sezona pokračuje. Beru to tak, že se místo dovolené mohu pořád zlepšovat. Jsem rád za šanci a až kluci ve Zlíně začnou trénovat, volno budu mít já.
Bratři Holíkové mají dohromady čtyři zlaté z MS. Jak světové šampionáty prožíváte?
Každý rok je sleduji u televize a strašně mě láká si tam zahrát. Nemůžu říct, kdy to bude. Jestli letos, za čtyři roky nebo nikdy. Ale chtěl bych to zažít. Pro hráče je to nejvíc v kariéře a já to zatím znám jen z televize.
Jste fanoušek?
Ano, ale neřvu. Sleduji to v poklidu a analyticky. Zajímám se o situace, abych se i u té televize zlepšoval.
Loni jste v Praze byl?
Byl, ale ne na Česku. Vyrazil jsem na Kanadu, která zrovna rozmetala Německo 10:0. Zážitek.
Který ze šampionátu jste prožíval nejvíc?
Je mi 24, takže nejvíc mi v paměti utkvěl rok 2010. Tomu týmu nikdo nevěřil, oni dvakrát postoupili na nájezdy a měli zlato. Úžasné.
A jednou z ikon toho týmu byl Karel Rachůnek ze Zlína.
Hrávali jsme spolu in-line hokej, jenže v té době jsem byl ještě střevo, moc jsme se nebavili a já bych ani nevěděl, co mu mám na to zlato říct.
Zmínil jste, že zůstáváte ve Zlíně. Hrálo roli, že kontrakt prodloužil Roberts Bukarts, se kterým vám to v sezoně klapalo?
Ano. Bavili jsme se o tom a jeho zajímalo, jestli zůstanu já, mě zase, zda on. Věříme tomu, že nám to bude klapat od začátku sezony, máme stejné myšlení, věděli jsme, kam si najet. Když vám párkrát vyjde nahrávka naslepo, tak máte v hlavě, že to funguje. My pak na tu souhru už sázeli.
