Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Nikdy se nesmíříme s porážkou, tvrdí Ručinský

14 2001
Hannover - (Od zvláštního zpravodaje iDNES) - Český hokej prodloužil nevídanou nadvládu, vyhrál třetí titul mistrů světa v řadě. Prokázal obrovskou psychickou odolnost, několikrát otočil zápas, nenechal se otrávit vnějšími tlaky. Přenesl se přes zmatky s dopravou, ani nedůstojná kabina ho nezlomila. "Naopak, možná nám to pomohlo. Daleko více jsme se semkli a řekli si: ukážeme jim a vyhrajeme," vzpomíná útočník Martin Ručinský, už dvojnásobný mistr světa. "Ale hlavně jsme tým, který umí vyhrávat. Konečně se to před několika lety naučil. Nesmíří se s prohrou a to je skvělá vlastnost." Kde se bere vnitřní síla? Může se vyhrávat stále? Martin Ručinský se zamýšlí...

O něčem uvnitř, co neumí popsat
Toto mužstvo ná ohromnou vnitřní sílu. Já to přesně neumím popsat, ale je to něco uvnitř. Síla, která nás žene dopředu. Semkli jsme se a všichni jsme tomu věřili. Finále to jenom potvrdilo. Máme bojovný charakter, velké srdce. Ne každé utkání rozhoduje talent, ale právě srdce. A to my jsme měli největší. Chytal nám navíc nejlepší gólman a to je základ.

O  všemožných zmatcích
Nám pomohlo to, jak s náma vydupali třeba s kabinou. Byla tady i další spousta maličkostí, která nám nešla příliš pod kůži. Všichni nás chtěli sesadit a rozhodně se k nám nechovali jako k olympijským vítězům a mistrům světa. O to více nás to hnalo dopředu, ještě více vyhecovalo. Mužstvo se semkne a hraje jinak. Řekli jsme si, že se vykašleme na   kabinu, jejich podivnou organizaci a že prostě vyhrajeme znovu. Už nám mají všichni plné zuby.

O tom, jak se mužstvo naučilo vyhrávat
Tohle národní mužstvo, ať tady hraje kdokoli, tak se konečně naučilo vyhrávat. Vemte si Světový pohár v roce 1996, kdy jsme měli možná nejsilnější mužstvo na papíře, jaké jsme kdy měli. Skončili jsme hodně vzadu s velkou ostudou. Od té doby jsme se z toho poučili a zjistili, že je úplně jedno, kdo kolik dá kolik gólů. Nikdo nedbal na osobní statistiky. Mužstvo se prostě naučilo vyhrávat a chce vyhrávat pořád. Je to takový návyk, který se stále nabaluje a nikdy se nesmíříme s tím, že prohráváme. Což je opravdu skvělá vlastnost.

Přivítání hokejové reprezentace sledujeme v on-line reportáži

Po oslavách zaplnili ulice ranění
(oslavy v Praze)

Euforie fanoušků se zvrhla ve vandalství
(oslavy v Brně)

Mládež slavila venku
(oslavy v Pardubicích)

Moravec najednou uviděl odkrytou branku
(od našeho zpravodaje)

Zmáčený Fasel už ví, kdo je nejlepší
(od našeho zpravodaje)

Dopita toužil uspět, před tím jen bojoval
(od našeho zravodaje)

Německý tisk opěvuje českého lva

O Světovém poháru

Tam jsme dostali hroznou lekci a myslím si, že potřebnou. Uvědomili jsme si, že takhle se prostě hrát nedá. Vždyť v tom jednom mužstvu bylo 25 dalších mužstev. Hokej je kolektivní hra a každý je součástí. Za deset let se nikdo nebude ptát, kolik dal Ručinský gólů nebo Reichel. Ale všichni budou vědět, že Česká republika vyhrála titul.

O tom, jak dlouho se může ještě vyhrávat

Náš ročník, který teď všechny úspěchy prožívá, je opravdu hrozně silný. Ale mistrovství světa je akce hrozně pofiderní, třeba příště můžeme vypadnout ve čtvrtfinále. A už si třeba nikdy něco podobného nemusíme prožít. Takže vyzývám ostatní, aby si to opravdu pořádně užili. Buďme rádi, že něco takového máme a buďme hrdí, že jsme Češi. Ale hlavně zůstaňme na zemi, protože jedině tak se dá uspět.

O pocitu, který nikdy nezevšední

Třeba se příští rok nemusíme nikam dostat, mistrovství světa je někdy o jednom zápase. Proto si vítězného nadšení vždycky vážím, nezevšední. Jsem rád, že jsem tady mohl být. A prožít s klukama skvělý měsíc. Teď se každý rozjede zpátky k rodinám, třeba se v létě zase všichni sejdeme při nějaké exhibici.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze