Pětačtyřicetiletý televizní hokejový analytik zdaleka nevypráví jen o tom. Mimo jiné líčí, jak dlouho váhal nad nabídkou od Roberta Záruby, ale i nad tou od režiséra Jaroslava Soukupa, aby si „střihl“ roli náčelníka horské služby v seriálu Policie Modrava.
Začněme kritikou Slováků. Zdá se, že jste měl pravdu: po úvodních dvou výhrách dvakrát padli - s Němci i s Bělorusy.
Potvrdilo se to. Jenže kritika je věc, která do komentování patří. A každý má svůj pohled, každý hru vidí občas jinak. Já přece neříkám, že to tak skutečně je, já sděluji svůj názor, což by měli lidi rozlišovat. Taky se mohu mýlit, vidět to špatně. Když tedy řeknu, že se mi nelíbí, jak Slováci navzdory vítězstvím hrají, tak je to můj pohled. Nebudu jásat nad výsledkem 5:0, když se domnívám, že přijde silnější soupeř a na něj už to stačit nebude. Bohužel! Protože Slováci jsou druhý tým, kterému tady fandím. Takže mě to mrzí, ale lhát nebudu.
Ozval se pak trenér Zdeno Cíger přímo vám?
Ne. A kdo ví, jak to přesně bylo. Třeba jen mávl na chodbě rukou, řekl, ať se starají o sebe, a s úsměvem pokračoval dál. Pak se to nafouklo. Na druhou stranu platí: Když se to řeší, jde o potvrzení, že nás lidi sledují a že je to pro ně zajímavé. Ale to se nám stává i v extralize.
Kdy?
V Třinci mě při jednom play-off zastavil fanoušek Vítkovic a spustil na mě zvýšeným hlasem, že jsem si dovolil o Vítkovicích říct, že hrály špatně. Já se ho zeptal: Kolik to skončilo? No, 0:5 jsme prohráli. To jste hráli dobře? A bylo ticho. Když se s nimi pak člověk baví, většina fanoušků ten pohled pochopí. Zůstane pár fanatických a zatvrzelých, s nimiž se to nedá. Dobré je, že my Češi jsme ohledně sportu hodně vzdělaní; víme, jak funguje, známe taktiku. Proto když člověk chce, názor komentátorů chápe.
Co kluboví manažeři? Reagují?
Hlavně během play-off. Jsou v nich emoce, kopou za svůj tým. Často hledají výmluvu pro svůj výkon, ale neuvědomují si, že my výsledek přece komentářem neovlivníme. Nám je úplně jedno, kdo vyhraje. Já jen chci, aby nebylo prodloužení, abych tam nemusel sedět do půlnoci.
To máme stejné.
Schválně to zlehčuji. Protože manažeři jsou lidi z branže a hokeji rozumí. Většinou jim to docvakne den dva poté, pak je všechno v pohodě.
David PospíšilBývalý hokejový útočník, který v extralize prožil nejkrásnější chvíle především v Plzni a Pardubicích. Půl roku rovněž hrál v ruském Petrohradu. V roce 2012 trénoval společně s Martinem Hostákem, dalším spolukomentátorem, prvoligový Hradec Králové, nebylo to však úspěšné angažmá. Později byl Pospíšil i asistentem u extraligových Pardubic. Po konci hráčské kariéry ho Robert Záruba angažoval do role spolukomentátora České televize a brzy se stal oblíbeným u diváků. „Popularita je vyšší, než když jsem hrával,“ říká. Pětačtyřicetiletý Pospíšil je ženatý, má dvě děti. |
Jsou k vám hráči otevřenější, když vědí, že jste jeden z nich?
Asi si popovídáme otevřeněji, než kdybych byl klasický novinář, ale jsou informace, které nemohu poslat dál. Kluk mi řekne: Náš trenér to nezvládl, bylo to postavené na hlavu. Kdybych to použil, ublížil bych mu. Z trenéra taky někdy vypadne, že ten a ten hrál tak blbě, že by ho nejraději prodal. Za dvanáct hodin to z něj vyprchá a zjistí, že ten hráč zase tak špatný není. Hokej je tvrdý, rychlý, emotivní: během šedesáti minut se to v lidech natlakuje jako v papiňáku - a pak to bouchá. Dochází ke konfliktním situacím a je potřeba odstup.
Vy jste býval vděčným respondentem už jako hráč. Teď jste hodně oblíbený spolukomentátor. Bylo to už odmala ve vás?
Bez mučení - patřil jsem k těm, kdo hubu v kabině moc nezavřeli. Mám rád zábavu, kolektiv. Což mi vlastně po konci kariéry chybí nejvíc. Člověk žil mezi dvaceti blbci a on dělal toho jednadvacátého. V kabině byla pořád sranda, měl jsem zaměstnání, které mě bavilo. Takže jsem toho asi namluvil víc. Táhlo se to se mnou už ze školy, kde jsem vyrušoval neustavičně.
Neustavičně?
To říkal jeden můj trenér. Já se ho snažil přesvědčit, že je správně buď neustále, nebo ustavičně. Jenže on si to tak oblíbil, až jsem mu ho nechal. No a já prostě celý den nezavřu hubu. Ovšem když jsem sám, užívám si to. Pes na mě moc nemluví, tak mu ani moc neodpovídám a mám potřebný hlasový klid.
Z toho mi plyne, že jste nabídku na komentování přijal hned.
To je taky historka. Byl jsem se synem na hokeji a potkal tam Martina Hostáka. Tak ho chválím, jak dělá spolukomentátora, že se mi jeho projev i celý ten projekt líbí, a on na to, že Robert (Záruba) zrovna někoho shání, a ať to zkusím. Jasně! Byl jsem strašně velký suverén, všechno na háku, ale myslel jsem si, že to vyšumí. Ani ne za dvě hodiny mi volal Robert, že mám ve čtvrtek přijet na zápas. A bylo úterý.
Vážně? To byl pěkný hukot.
Šok! U první věty, kterou jsem odvykládal, jsem na konci už nevěděl, jak jsem ji začal. Je to stres. A něco jiného, než když jsem byl hráč, někdo přišel, strčil mi mikrofon pod pusu a já jen odpověděl. Tady musíte přemýšlet, co z vás leze, aby to dávalo smysl a bylo pochopitelné. Na začátku jsem si připadal jako u maturity; ani u ní jsem toho moc nevěděl, i když jsem ji zvládl. Měl jsem molitanové nohy, rozklepané ruce a v krku tenisák. Ale člověk se časem omlátí, na ty situace si zvykne. A když je v ouzkých, má kolem sebe parádní lidi z televize.
Jaký zápas jste tedy poprvé komentoval?
Já si nevybavím ani tu první větu, natož zápas. Byl jsem jen rád, že je konec. Teď se dává každé kolo, jezdím vysílat dvakrát třikrát týdně. Člověk si zvykne, od trémy se lehce oprostí. Ale jinak pořád zůstává. Pořád se bojím, co řeknu. Je tu však neskutečná paralela s hokejem. Když se mi povedla první přihrávka, tak zápas vyšel dobře. Když mi teď vyjde první věta, bude i celý komentář vypadat lépe.
Už poznáte, jestli vám zápas za mikrofonem vyšel?
Ano. Někdy mám strašný pocit, že jsem nedal dohromady kloudnou větu a na něco zapomněl. Někdy zápas tak frčí, že postřehy, které bych chtěl říct, už jsou zbytečné. A někdy litujete, že nemůžete něco ukázat na tužce, protože jste to sice viděl v reálu, ale na kameře to není.
Televizní komentátor David Pospíšil v roli náčelníka horské služby, jenž je podezřelý z vraždy
Na co jste si musel dát největší pozor?
Abych se vyhnul běžné, hovorové řeči. Ale to hlídání není až tak stresující. Nejsem tam od toho, abych mluvil jako profesor z univerzity. Je to sport, zábava - a já mám roli člověka mluvícího o věcech, které se dějí na ledě. Jen musí mít hovorová řeč mantinely.
Učil jste se to dlouho?
Tak já chodil do školy a tam dával pozor, ne? Jasně, ne všechno do pusy sedne, občas z člověka vyleze nesmysl, že by si nafackoval, ale to je lidské. Nemá smysl se tím trápit, protože lidi očekávají můj pohled.
To, že máte talent, dokazuje i role, kterou jste dostal v úspěšném seriálu Policie Modrava.
To byla druhá maturita, další „klepatura“. V Buly mluvím o něčem, čemu trochu rozumím, hokej jsem dělal celý život. Tady jsem přišel na plac - a nevěděl zhola nic. Jenže mám v životě štěstí na lidi. I u seriálu jsem potkal takové, kteří mi poradili a byli se mnou trpěliví. Nějak to dopadlo. Jen vím, že herec ze mě nebude.
Nebál jste se vlastně takové výzvy?
Jsem střelec, nikdy nechci litovat ve stylu: Já jsem mohl hrát v seriálu. To je blbost. Takhle můžu říct: Zúčastnil jsem se. Že jsem hrál, to si netroufnu tvrdit, hráli totiž ti kolem mě. A strach? Co se mohlo stát? Přinejhorším by zjistili, že to fakt nejde, a poslali by mě domů. Život není tak dlouhý, abychom se báli nezkusit něco jiného. No a teď od 1 .června začínáme točit druhou sérii a mám tam dalších šest natáčecích dnů. Sice to není štěk, ale taky nic velkého - to bych neutáhl.
Hodně hokejistů z vaší generace mi vyprávělo, jak těžký byl pro ně konec kariéry. Že sice měli peníze, ale chyběl jim řád, přesně stanovený program, a tak se k hokeji v různých funkcích brzy vrátili. Jak jste to měl vy?
Rok mi hokej nechyběl vůbec. Nechodil jsem na led. Podnikal jsem už během kariéry, takže na uživení jsem měl. Hokej jsem tedy ignoroval, ale pak mi zavolali, ať přijdu na veterány. A zjistil jsem, že mi chybí. Teď už jezdím pravidelně, klidně přes celou republiku. Takže hokej mám pořád v sobě, jen šlo o to, si od něj odpočinout.
Jsme teď v Rusku a vy jste v této zemi v roce 2004 stavil půl sezony v dresu Petrohradu. Jaké na tuhle fázi své kariéry máte vzpomínky?
Dvojí. Toho angažmá jsem se bál, protože jsem nevěděl, do čeho jdu. Hokejově to byl průšvih, mužstvo hrálo o padák. Ovšem nebyla to věc kádru, ale trenéra, který by v Česku vydržel čtrnáct dní, pak by mu sbalili kufry a pakoval by se. To nemělo s moderním trénováním nic společného. Lidsky to byl ale přesný opak.
Našel jste si v Rusku přátele?
Ano. Rusům chvíli trvá, než vás přijmou, jenže já jsem z ruštiny maturoval, takže jsem neměl problém ji oprášit. Po dvou týdnech jsem mluvil plynule a v takovou chvíli oni náruč otvírají strašně rychle. S mnohými spoluhráči si píšu dodnes, tady v Moskvě jsem se už potkal s Janem Golubovským, se Slávou Zavalňukem se vídáme v Česku, klidně za ním na otočku dojedu do Ostravy, abychom si dali kafe. Můj kontakt s Rusy neskončil tím, že jsem sedl na letadlo a odletěl.
