Zbyněk Michálek, jeden z nejzkušenějších obránců ve výběru trenéra Josefa Jandače, má odvahu nazývat věci pravými jmény. A začíná rovnou u sebe: „Už nestíhám, hokej v NHL je strašně náročný a já si uvědomuju, že tohle už moc sezon nevydržím.“
Souhlasíte s tím, že má Česko největší slabinu právě v obraně?
Něco na tom určitě bude. Teď je taková doba, že obránci nejsou. Je to bolest českého hokeje. Nemáme hráče, kteří by hráli v elitní formaci 25 minut za zápas a chodili na první přesilovku a oslabení. Takového kompletního obránce nemáme. Už dávno je pryč doba, kdy hrál Tomáš Kaberle nebo Jarda Špaček, kteří měli v NHL vůdčí role. Bohužel, tohle je realita českého hokeje a musíme si s tím nějak poradit.
„Nemáme beka, který by hrál v NHL 25 minut za zápas a chodil na první přesilovku i oslabení. Už dávno je pryč doba Tomáše Kaberleho a Jardy Špačka, kteří měli za mořem vůdčí role.“ |
Je to jenom shoda náhod, že se čeští beci nemůžou rovnat těm špičkovým? Nebo je za tím nějaká koncepční chyba?
Náhoda to asi nebude. Kdyby to byla náhoda, tak by se pár špičkových hráčů muselo objevit. Jenže v NHL není nikdo, je tam velká mezera. Sice existuje pár nadějných kluků do budoucna, ale ještě dlouho nebudeme mít v NHL ofenzivního beka, který by rozdával puky od modré. To tam prostě chybí.
Není to tím, že se hokej začal rapidně vyvíjet a Česko se tomu trendu dostatečně nepřizpůsobilo? Vždyť hokej v NHL je úplně jiný než před pěti lety...
To určitě, to poznám sám na sobě. Nechci hodnotit, jak se v Česku vychovávají děti, protože jsem dlouho mimo republiku. Vím, že se tomu hodně lidí věnuje a chce to zlepšit. Co vím, tak v Americe dávají mladým klukům spoustu možností. Mají hrozně individuálních tréninků na dovednosti s pukem a na bruslení. To nám asi ujel vlak, to jsme podcenili a zaspali. Dnešní hokej v NHL je hlavně o bruslení. Když neumíte bruslit, tak tam nemůžete hrát. Prostě nestíháte, jste všude o krok pozadu, budete vylučovaný. Musíte dělat všechno v plné rychlosti, musíte se rozhodovat během vteřiny, tam to frčí nahoru, dolů. S tímhle máme největší problémy.
„Dnešní hokej je hlavně o bruslení. Když neumíte bruslit, v NHL se neprosadíte. Prostě nestíháte, jste všude o krok pozadu a budete vylučovaní. Musíte všechno dělat v plné rychlosti, musíte se rozhodnout během pár vteřin. Tam to frčí nahoru, dolů.“ |
Jak moc bylo pro vás osobně těžké se tomu trendu přizpůsobit?
Těžký je to dost a rok od roku je to pro mě těžší a těžší. Hokej v NHL se hrozně změnil, teď je to jenom o rychlosti. Nejlepší léta už mám za sebou. Moje tělo je dost obouchaný, mám toho dost za sebou a v mých letech není jednoduché to zvládat rychlostně. Dělám všechno pro to, abych se tam udržel a měl tam práci. Jdu sezonu od sezony a doufám, že v NHL vydržím ještě rok nebo dva. Konkurence je neskutečná, protože tam přijde osmnáctiletý kluk, který vypadá jako by mu bylo pětadvacet: je nabouchaný, silný i psychicky vyspělý, protože si věří. Když jsem do NHL přišel v osmnácti, měl jsem padesát kilo i s postelí a držel hubu, nic jsem si nedovolil říct. Dneska přijdou suverénně s tím, že budou rovnou vůdčí osobností týmu. S takovou mentalitou tam jdou a musím uznat, že na to mají i hokejově.
Dá se hokej vůbec posouvat dál, když se zdá, že se dostal na hranici lidských možností?
No právě, já si to taky myslím. Já když vidím, jak ti kluci trénujou... Oni dřou dvanáct měsíců v roce, nemají vůbec žádnou přestávku, musí tomu hrozně moc obětovat a je to náročné i časově a finančně. Na druhou stranu vidím, že jiná cesta v dnešní době asi není. Zvlášť v Americe, kde mají kluci od dvanácti třinácti let osobního kouče na všechno: kondičního v posilovně, dalšího na bruslení, jiného na techniku hole a na výživu. Kdo se bude chtít prosadit, tak to bude muset takhle mít. Osobně si myslím, že to pro ty kluky není moc dobrý, protože jejich kariéra nebude tak dlouhá. Tohle tělo může vydržet do třiceti a pak bude konec. To se nedá.
Přizpůsobujete se i vy a berete si osobního trenéry?
Já už jsem taková stará škola a jedu podle svého zajetého systému. Mám svůj program na léto a pak někdy v srpnu začnu na ledě. V Arizoně jsme ale měli ženskou na techniku bruslení, tak jsem se nějaké detaily zkoušel naučit. Ale abych úplně kompletně změnil svoje bruslení, to v mém věku nejde. To mi říkala i ona.
Ani na výbušnost a rychlost se nezaměřujete i vzhledem k tomu, že na tomhle člověk ve vyšším věku potřebuje pracovat?
Je to jenom o bruslení. Dělám všechno, co můžu, ale sám cítím, že to není takové, jako když mi bylo šestadvacet sedmadvacet. Hlavně zranění a styl hry, který předvádím, na mě mají nějaký dopad. Už cítím, že se kariéra blíží ke konci. Ať chci, nebo ne, tak toho přede mnou moc není. Hokej je dnes tak náročný, že se to dá těžko vydržet. Obdivuju třeba Jardu Jágra nebo u nás Shanea Doana, kteří hrajou i po čtyřicítce. To už se bude málokdy vidět, protože nároky na tělo jsou obrovské. Navíc můj styl je takový, že do toho musím jít na sto procent po hlavě, blokovat střely a tak. Vybojoval jsem si místo v NHL z ničeho a hrozně si toho vážím. Ale tělo dostalo tak zabrat, že toho má plné zuby.
Musíte víc odpočívat?
Právě že si to nemůžu dovolit, protože pak je to jenom horší. Takže jsem hned po sezoně šel hned trénoval. Držím plán už pět šest let, akorát jsem se zaměřil na bruslení.
Na Světovém poháru to bude rychlostně hukot. Má z toho člověk obavy, nebo musí hrát chytře, aby nepropadal? Jak se s tím vyrovnat?
Já už to hraju na zkušenosti. Na to dost spoléhám. Bude náročné nastoupit na začátku sezony do zápasů, ve kterých se pojede na krev od začátku do konce. Bude to jako v play-off. Nebude to jednoduché a zvlášť pro mě ne. Budu se muset dobře připravit a budu do toho muset dát všechno. Bude těžké to stíhat, protože nás čeká zběsilé tempo. Budeme mít co dělat.
