Václav Klaus je milovník jazzu, hospodskému pojetí hudby se ze zásady vyhýbá, a tak tehdy - vlastně možná ani dnes - neměl o kapele Kabát a jejích textech potuchy. Stál tak v kabině obklopen zpocenými hokejisty a výraz v jeho tváři postupně stále víc prozrazoval, jak si je jist, že slova, která spontánně vycházejí hráčům z úst, byla složena právě pro něj.
Vždyť v tom pochodovém rytmu všechno sedělo: Vašku, ty jsi klasa chlap, ty umíš nejlíp počítat, ty máš všechno v malíku, jsi nejlepší z Vašíků.
Ty jsi ze všech nejlepší, chlapíku náš statečný, ty jsi tu náš generál, my jsme tady zbytečný Když Klaus, tehdejší premiér, uslyšel od mužů, kterým jen pár minut předtím pověsil na krk zlaté medaile, že „je ze všech nejlepší“, jen spráskl dojatě ruce. A Drahomír Kadlec, jeden z oněch zlatých hochů, teď vzpomíná: „Stál tam jako Ježíšek a možná dodnes neví, že to nebylo o něm.“ Vítězný pokřik z písně Jak ti šlapou Kabáti totiž provázel tým po celou dobu vídeňského šampionátu a patřil Václavu Šaškovi, jednomu z kustodů. Jenže obrázek s Klausem v šatně, navíc zkropeným několika lahvemi šampaňského, se nakonec stal jedním ze symbolů dvacet let starého zlata.
A zároveň ukázkou, jak se i politicko-hokejové časy změnily, protože dnes by se vládní činitel jen těžko účastnil bezprostředních oslav. „Už by to nešlo, protože by to žádný trenér nedovolil. A pokud by politik přece do šatny přišel, jen by řekl: Děkuju. A pak by odešel,“ vypráví Luděk Bukač, tehdejší reprezentační kouč. „Jenže Klaus měl tenkrát kolem sebe, jak my v hokeji říkáme, podržtašky, co organizovaly jeho popularitu. Pan Kovarčík zařídil, že v šatně budou lahve se šampaňským, a měl zájem, aby to přivítání bylo opravdu autentické, bezprostřední.“ Peter Kovarčík byl tehdy šéfem agentury, která pro hokej sháněla peníze.
To mu vyšlo. Dokonce tak, že i po dvaceti letech je Klaus třeba vedle zlaté finálové trefy Martina Procházky jednou z nejvrytějších vzpomínek na Vídeň. A Michal Růžička, fotoreportér MF DNES, když se prohrabuje svými archivními snímky, řekne: „Pak nastal největší problém najít z oslav fotku, na které by Klaus nebyl.“ Hned vzápětí ale fotograf, který byl později u všech dalších českých titulů, přidá: „Ve Vídni 96 jsem zažil největší euforii a emoce hráčů. Žádný jiný šampionát, vyjma Nagana, se tomu nevyrovnal.“
Start k Naganu
I když má Rakousko daleko k pojmu hokejová země, turnaje ve městě valčíkových rytmů mají pro Čechy hokejově magický nádech. Z posledních čtyř šampionátů, které se tu konaly, si reprezentace přivezla tři zlaté a jeden bronz. Titul z roku 1996 je však výjimečný, ještě víc okouzlující. Přišel v době, kdy už Česko zažívalo svobodné časy, jenže na hokejovém poli strádalo.
Zlatá VídeňMistrovství světa v roce 1996 se konalo ve Vídni od 21. dubna do 5. května. Hokejisté Česka na něm vyhráli sedm z osmi zápasů, remizovali pouze s Norskem 2:2. Ve čtvrtfinále porazili Německo 6:1, v semifinále USA 5:0 a ve finále Kanadu 4:2. V utkání o zlato to bylo ještě minutu před koncem 2:2, ale 19 vteřin před koncem zvýšil Martin Procházka na 3:2 a šest vteřin před koncem Jiří Kučera na 4:2. Kromě zlata získali mistři světa i cenu pro nejslušnější tým. Brankář Turek, obránce Sýkora a útočníci Vejvoda a Reichel se navíc dostali do All Star čili nejlepší šestice hráčů turnaje, doplnili je ruský obránce Žitnik a kanadský útočník Kariya. Kouč Luděk Bukač však už o pár měsíců později rezignoval, když reprezentace selhala na Světovém poháru a nedařilo se jí ani v dalších zápasech a turnajích. Na šampionátu v roce 1997 už vedl mužstvo jako trenér Ivan Hlinka. |
„Po převratu nám do hokeje i sportu obecně vlezl chaos. My s tou svobodou neuměli zacházet a panovaly představy, že vše rozhodují peníze. To přineslo pokles výkonnosti, hokej byl neúspěšný. A my se zase museli vrátit k myšlení, že úspěchu lze docílit jen na základě tréninku,“ vzpomíná Luděk Bukač. Mimochodem trenér, který vedl zlatý federální tým v Praze 1985 i ten v roce 1996, už reprezentující samostatné Česko.
Pokud jste v Bukačových lehce sociologicko-filozofických slovech poněkud ztraceni, pak je lze přeložit následovně: po revoluci mnozí hráči „utekli“ do NHL, nejdůležitější byly dolary a reprezentační čest šla stranou. Navíc divoká devadesátá léta přinesla pocit, že všechno si jde koupit. A to i sportovní úspěch.
Až Vídeň to, alespoň u hokeje, napravila. Bukač sestavil vynikající mix starších hráčů a nastupující generace, která ještě netušila, že se jí jednou bude říkat zlatá. „Ti mladí v sobě měli touhu. Neuspokojili se prvním úspěchem a makali dál. Podle toho to taky v dalších letech vypadalo,“ říká Drahomír Kadlec, jeden z těch starších, jemuž bylo 31 let. A Bukač přidá: „Kluci jako Procházka, Patera, Reichel, Lang měli hokejové srdce. Vše podřídili úspěchu. Jako trenér občas cítíte, že mužstvo nějakou vaši radu považuje za zbytečnou, oni ne. V otázce tréninku a přípravy nám šli strašně na ruku. Vídeň byla začátek zlaté cesty.“
Sedm hráčů z vídeňské party o dva roky později dobylo Nagano, další si zlaté šampionáty ještě párkrát zopakovali. Vídeň ale neobjevila jen výjimečnou generaci hokejových Husákových dětí, ale změnila zažité (ne)pořádky v reprezentaci, v detailech ji nasměrovala k profesionálnímu pojetí, bez kterého by nové triumfy nepřišly. Když Bukač před turnajem oznámil, že kapitánem bude čtyřiadvacetiletý Robert Reichel, třiatřicetiletý mazák Antonín Stavjaňa - vedle Bukače jediný pamětník zlata z Prahy - se postavil proti. Trenér si však na volbě trval a Reichel hned začal „úřadovat“.
„Vzpomínal jsem na pokřivené pořádky, které mě v reprezentaci štvaly, když jsem do ní přišel jako bažant. Bafuňáři nás okrádali o peníze, o oblečení,“ vzpomíná Reichel ve své biografii Kapitán zlaté generace. A tak se ještě před turnajem sešel se šéfem svazu a dojednal, že za titul dostane každý hráč 400 tisíc korun. Prémie vyjednal i pro maséry a kustody. „V NHL jsem viděl, že motivaci musejí mít všichni. Myslím, že to atmosféře v týmu pomohlo. Venca Šašek, Pavel Křížek, Áda Bílek nebo Pavel Vlašic se za nás měli dobře. Udělal jsem jim pohodu a oni pak dělali pohodu mužstvu.“
Bukač si k sobě zase postavil Slavomíra Lenera, tedy muže, který tehdy neměl v českém hokeji kdovíjaké jméno, ale tři roky pracoval v NHL pro Calgary Flames. A Lener například podle zámořských zvyklostí zavedl nový zasedací pořádek na střídačce. Beci seděli pohromadě blíž české brance, útočníci na druhé straně. „Připravoval i porady, při kterých jsme zkoumali hru soupeře na krátkých klipech. Ať se to někomu líbí, nebo ne, podle mě právě on nejvíc modernizoval český hokej,“ popisuje Reichel.
Vídeň navíc stvořila mezi hráči pouto a soudržnost, a byť z mnohých vyrostly hokejové celebrity, ani později je nesžíraly pokřivené vztahy. „Když se řekne Vídeň, jako první mě napadne úžasná parta, jak všichni táhli za jeden provaz, šli za sebou. Jediný, kdo dělal trošku problémy, byl Radek Bonk, ale toho jsme si usměrnili v kabině,“ říká Kadlec. Nejspíš i proto se Bonk mezi zlatou generaci už nikdy nedostal, i když věkem k ní patřil.
Pochodové cvičení
Pro dnešní čtyřicátníky, které zlato z Prahy v roce 1985 ještě minulo v klukovském věku, je vlastně Vídeň první velkou opojnou sportovní vzpomínkou. I po dvaceti letech si mnozí vybaví, kde finále prožívali, zní jim píseň od skupiny Fool’s Garden Lemon Tree, která byla neoficiální hymnou šampionátu. V paměti se oživují drobné mikropříběhy, třeba že Jiří Dopita se dočkal zlata až v brněnské nemocnici, protože o finále přišel kvůli zánětu slepého střeva. Z hlavy nezmizí geniální nahrávka Drahomíra Kadlece ve čtvrtfinále proti Německu. Či tisíce Čechů v hledišti, kteří poprvé houfně vyrazili do ciziny fandit. Dnes se to jeví jako samozřejmost, ale tehdy byli i hráči z tak nečekané podpory překvapeni.
Jen jedno mrzí. Úspěch nejspíš funkcionáře zaskočil a jako by netušili, jak ho prodat, naložit s ním. A zatímco později obvyklá cesta šampionů měla jasný kurz, tedy letadlem na Ruzyni a pak rychle na Staromák, tady se tým vracel v utajení autobusem. Hráči z Moravy se navíc odtrhli, a tak nejdivočejším okamžikem s fanoušky byl průjezd Jihlavou, kdy si hrdina Procházka vylezl s vlajkou na střechu autobusu a málem se zamotal do trolejbusového vedení.
„Svaz se zachoval velice skromně, až nekompetentně,“ míní Bukač. „Nešlo nám o pompéznosti, ale o image hokeje. Ten úspěch se musí prodat, když ho ještě lidi mají v srdci, protože image je dnes víc než cokoliv jiného.“ Navíc jen o dva měsíce později bylo hokejové zlato přebito fotbalovým stříbrem na Euru v Anglii.
Za těch dvacet let se změnil i samotný hokej. Když se teď Drahomír Kadlec občas podívá v televizi na sestřihy z Vídně, rozesměje se: „My tam předváděli pochodové cvičení! Dnes je ten hokej úžasně rychlej.“ A když na záběrech uvidí sám sebe, směje se ještě víc. „Tenkrát se nic nepískalo. Kolem mě projel Kariya, já mu dával jednu sekeru za druhou, a nic. Hrál jsem jako dřevorubec.“
Jsou to vůbec často záběry pro „pamětníky“. Tím nejslavnějším vídeňským symbolem, jejž nezastínil ani Klaus v kabině, je zlatý gól Martina Procházky devatenáct vteřin před koncem finále proti Kanadě. Jeho radost, shození rukavic, zvednuté ruce u mantinelu... „My k němu přijíždíme a v ten moment jsou vidět moje záda a jmenovka. To byla moje nejslavnější role,“ říká sebeironicky obránce Jiří Veber.
Teď je z něj trenér, obdobně jako z většiny jeho vídeňských parťáků. Pavla Pateru a Františka Kaberleho si před pár týdny vybral Jaromír Jágr, aby jeho Kladno dotáhl zpět do nejvyšší soutěže. Jiří Dopita v této sezoně vedl extraligovou Olomouc i Třinec, Robert Reichel na konci dubna velel reprezentační osmnáctce na mistrovství světa, Antonín Stavjaňa získal na Slovensku titul s Nitrou a Viktor Ujčík koučoval Jihlavu v baráži. Trenéřinou se v posledních letech živí i Jiří Kučera a Jiří Vykoukal, Roman Meluzín či právě Kadlec, byť ten je u reprezentace hokejbalistů. Roman Turek v Českých Budějovicích a Robert Kysela v Litvínově zase šéfují hokejovým klubům. U hokeje zůstává i David Výborný, který jako poslední z ročníku 96 ještě letos hrál, a oklikou se k němu vrátil třeba i Martin Procházka.
Není divu. Ač jsou mistři světa, olympijští vítězové a vydělali si v NHL, tak u ledu je pro ně dál nejbezpečněji. „Svět hokejisty i jakéhokoliv sportovce je naplánovaný. Jede pořád ve stejných kolejích, má jasně danou přípravu, tréninky i zápasy. Nic se nemění,“ vyprávěl loni Procházka. „Pak to najednou zmizí. Cesta už nemá mantinely a on si musí život organizovat sám. Člověk narazí na realitu, a pokud nezůstane u sportu, kde je to pro něj přirozené prostředí, kde ten svět zná, tak přeskočit jinam, do jiného světa je nesmírně těžké.“
Mistři v důchodu
Když právě Procházka s hokejem skončil, chtěl se živit prodejem vína, jenže ač jde o nápoj alkoholický, brzy vystřízlivěl. „Je naivní představa, že jméno Procházka najednou začne prodávat víno. Lidi se zeptají, proč by mi měl Procházka prodávat víno, když celý život hrál hokej? Nebylo by lepší ho kupovat u Nováka z Moravy?“
A tak ho paradoxně zachránila až soutěž StarDance, díky níž se zviditelnil a následně získal místo moderátora na jedné sportovní stanici. Teď navíc už druhým rokem dělá mluvčího u hokejové reprezentace.
Měl štěstí i rozum, že svůj byznys stopl včas. To Roman Čechmánek, který byl ve Vídni i na olympiádě v Naganu, se do podnikání pustil ve velkém. Měl vinotéku, postavil soukromý pivovar, v Chorvatsku budoval penzion, v Prostějově domov důchodců, jenže jeho dluhy postupně narostly na sto milionů a on vyhlásil osobní bankrot.
Leč i mezi vídeňskými hochy jsou výjimky, úspěšní byznysmeni. Obránce Stanislav Neckář už roky žije na Floridě, kde s obřím karavanem obráží akce a prodává doutníky. A byť se teď figurou čím dál víc přibližuje letité přezdívce Basa, tak se před pár lety rovněž vrátil k hokeji. V Tampě trénuje dvanáctileté kluky a dává soukromé lekce bruslení.
To jiný obránce, Michal Sýkora, zřejmě nejzapomenutější ze všech vídeňských kumpánů, který se mistrem světa stal ještě v roce 2000, na hokej zanevřel. Přes jedenáct let nedržel hokejku v ruce, brusle nazul od jara 2005 až letos, aby na nich naučil dceru. I on měl vinotéku, pracoval s realitami, ale teď stojí v čele společnosti, která obchoduje s drahými kovy, šperky. Obraty jsou ve stovkách milionů korun. „Když jsem skončil, tak nastal jeden veliký zlom - úplně ze mě vyprchala sportovní soutěživost. A jediná varianta tak byla hledat, v čem podnikat,“ říkal v únoru pro týdeník TÉMA. „Byznys je tvrdá práce. Podobně jako ve sportu. V něm platí, že bez tréninku určitě nevyhrajete. Ale to, že trénujete, ještě nemusí znamenat, že opravdu i vyhrajete. A v podnikání je to totéž. Sport mě ale naučil bojovat a nevzdávat se.“ Mimochodem jsou to dost podobná slova, jako použil Bukač, když charakterizoval pokřivené vnímání získané svobody.
A tak skutečně sladký, bezstarostný život hokejisty v důchodu, jak si ho laik představuje, „provozuje“ z vídeňských šampionů jen Robert Lang. Bydlí v Kalifornii, a když se v prosinci objevil v Česku, aby vstoupil do tuzemské hokejové Síně slávy - v té je už devět hráčů z Vídně - popisoval svůj běžný den následovně: „Je víceméně takový, jaký si ho chci udělat. A já si po těch letech dřiny na ledě rád udělám pohodu. Synové jsou dopoledne ve škole, pak jsou doma, takže si nechci brát žádnou práci na plný úvazek. Jindy chodím na ryby, potápím se. Dělám, co mě baví.“
A člověka napadne latinské přísloví Carpe diem - užívej dne. I autor tohoto textu si totiž vybaví, jak přesně před dvaceti lety prožíval nedělní finálové odpoledne. Bifloval latinská slovíčka, protože druhý den ho na jihlavském gymnáziu čekal test.
