Jeřábek nechodí na ryby, nevyžívá se v rychlých autech. Prostě nemá klasickou „hokejovou“ zálibu. Na ledě musí často skákat do střel soupeřům, ale v soukromí si sám rád zastřílí. Devítimilimetrovou pistoli dokonce vlastní. „Ale chraň bůh, že bych chtěl po někom střílet,“ směje se Jeřábek, když vypráví o zbraních.
Jak jste se k tomu dostal?
Vzniklo to před minulou sezonou. Měli jsme v Plzni partu s Kubou Lvem, Matějem Machovským, Dominikem Kubalíkem a klubovým lékařem. Chtěli jsme získat lovecký lístek, byl z toho jen zbrojní průkaz. Takže si chodíme zastřílet. Je to výborný relax.
„Devítka“ je vaše nejoblíbenější zbraň?
Nejoblíbenější je, protože ji vlastním. Ale samozřejmě jsem střílel také z dlouhých zbraní.
Dá se říct, že si můžete na střelnici vyzkoušet úplně všechny zbraně?
Skoro. Na otevřené střelnici záleží, co si člověk přinese sám. A v uzavřené střelnici je spousta menších zbraní – kolt, devítka...
Někteří lidé si myslí, že střílení je vlastně hračka, že jenom zmáčknete spoušť. Ale tak to není, že? Mohou být některé zbraně pro nováčky nebezpečné?
Já jsem to ještě nezažil. Ale střílel jsem na sportovní holuby, v trapu mimochodem vyhrál David Kostelecký olympiádu. A to člověk potřebuje mít pevné rameno, protože pár šlupek ze začátku je fakt nepříjemných. I brokovnice vás kopne. Ale já říkám, že nebezpečný v dnešní době je i nůž. Musíte být opatrný každou chvíli.
Plzeň je díky Kateřině Emmons střelecké město. Už jste si zjišťoval, jestli se budete moci věnovat střílení i v Rusku?
To opravdu ne. Tam se budu spíš ohánět, abych pistoli neviděl u někoho jiného. (smích)
Jaké máte informace o Rusku? Obáváte se něčeho?
Roman Horák, který v Podolsku hraje, říkal, že tam žádný problém nebyl. Spíš jsem zvědavý. Ať jde člověk kamkoliv, tak ho čekají dobré i špatné věci. Snad se s tím nějak poperu.
Možná to bude platit i doslova. Viťaz se sice z Čechova přestěhoval do Podolsku, ale v KHL to dřív býval nechvalně proslulý tým bitkařů.
Chápu, na co narážíte. Doufám, že už tam tohle není a že tým bude kvalitní, aby bojoval o play-off. Budu se tomu snažit pomoct. Měl bych dostat hodně prostoru.
Teď se v Moskvě při šampionátu můžete učit rusky, že?
V prosinci na turnaji Channel One jsem se snažil pochytit azbuku, abych tam nebyl za blbce. Něco je lehčí, něco těžší, ale věřím tomu, že se do toho dostanu rychle.
Na galavečeru ke konci extraligové sezony jste převzal trofej pro nejlepšího obránce. Čím to, že zrovna Plzeň produkuje poslední dobou tolik kvalitních beků?
Dostávají šanci hodně mladí kluci, nejsou tady jen typy hráčů, kteří pouze vedou puk a snaží se ho někam odpálit nebo to za každou cenu řezat. Ti kluci jsou hokejoví. Martin Straka to moc dobře ví, a proto je bere nahoru. A druhá věc, máme vedle sebe výborné starší spoluhráče. Já jsem se učil hlavně od Jirky Hanzlíka, Vykoukala nebo Modrého. A oni se zase učí od Kadlece. Pomáhá nám i Špágrova chuť se nám věnovat.
Myslíte, že vám pomohl asistent Jaroslav Špaček také do národního týmu?
Spousta kluků si dělá srandu, že jsem tady z protekce. Ale myslím, že nám všem má co říct a co předat. Každý zápas si užívám, je to krásná tečka za povedenou sezonou.
Vaše mladší sestra Markéta bojuje s házenkářskou reprezentací o postup na mistrovství Evropy. Hecujete se?
Ale zdravě. Na ségru nedám dopustit, podporujeme se odmalička. Když jsem jako malý jezdil na tréninky, ona byla ještě mimino v nosítku. Potom začala s házenou, tak jsem s ní jezdil v létě po turnajích. Vztah máme úžasný, je to pravá sourozenecká láska.
Ani v dětství jste se neprali? Byli jste oba sportovně nadaní, měli hodně energie.
Ségra mi spíš dělala gólmana. Poslal jsem ji do branky a střílel. Tak jsem možná Markétu připravil na kariéru házenkářky.
