Pokud vyslovíte jména Vladimír Vácha nebo Aleš Procházka, mnozí vzápětí dodají: Sportovní reportéři, televize a rozhlas. První, který se dlouhá léta věnoval především hokeji, před necelými třemi roky odešel ve věku 82 let do televizního a rozhlasového nebe, předtím však často vzpomínal na svůj profesní život a patálie po srpnu 1968.
Svou práci musel opustit v roce 1972, kdy se rázem stal zaměstnancem garáží. „Tehdy mi sečetli televizní komentování hokejových zápasů se Sověty z mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969 s reportážemi pro rozhlas právě ze srpna 1968,“ vyprávěl legendární sportovní novinář.
Když se přerušilo spojení
„V roce 1971 byl hokejový šampionát ve Švýcarsku. Tam už jsem nesměl, ale pro případ, že by selhaly linky, jsem naše zápasy jistil v Praze. Kromě vypjatého utkání se Sovětským svazem. To by můj hlas byl považovaný za provokaci, takže pro tento zápas byl ve studiu připravený kolega Zdeněk Sucharda. A zrovna jemu se spojení najednou přerušilo!“ líčil Vácha.
„Byla to smůla, protože Zdeněk hokej nikdy nekomentoval. Měl však pro tento případ připravené texty od Karla Mikysky. Jal se tedy komentovat a přitom číst nachystané, a právě když hovořil negativně o českých emigrantech, naši dali gól! Pak mu lidi házeli do okna vršovického bytu kameny. No, je to spíš odstrašující, ale taková byla doba. Rusy a komunisty neměl rád nikdo,“ dodal Vácha, jenž se ke své práci mohl vrátit až po roce 1989.
Procházka začal pracovat v rozhlase v roce 1975, tedy stále v době takzvané normalizace, jako externista, a za tři roky už třímal mikrofon jako zaměstnanec. Šlo o dobu, kdy přibývalo sportovců - emigrantů.
„Ti lidé měli navždy zmizet z historie, samozřejmě byli tabu, do redakcí chodily příkazy. Já byl bažant, ale zkušenější kolegové mi radili. Byl jsem šťastný, že se můžu točit kolem sportu, tedy v oblasti, z níž se člověku po roce 1968 nechtělo blinkat. Tedy většinou,“ vzpomíná nyní pětašedesátiletý bard sportovní žurnalistiky, který spolupracuje s rozhlasem i v důchodovém věku.
V roce 1982 jel na své první hokejové mistrovství světa do Finska. „Příkaz byl jasný - starat se pouze o naše hráče, neexistoval třeba rozhovor s hokejistou ze Západu,“ přibližuje reportér, který absolvoval celou řadu šampionátů včetně zlaté olympiády v Naganu.
Památný Váchův výrok
V jeho éře už dávno skončila doba jakési „volnosti“, charakteristické pro období kolem roku 1968. Proto k památnému televiznímu výroku Vladimíra Váchy po vítězství nad Sověty 4:3 ve Stockholmu 1969 (“...tak to doma dobře oslavte, však vy už víte jak...“, kterým měl údajně rozpoutat nepokoje před budovou Aeroflotu na Václavském náměstí) dodnes vzhlíží s úctou. „Nic tak pěkného mě nikdy nepotkalo,“ přiznává.
Také Procházka má v zásobě historku z rozhlasové branže, kdy mohlo jít do tuhého.
„Na mistrovství světa v Praze v roce 1985 dala Kanada Sovětům už druhý gól. Seděli jsme s legendárním Standou Sigmundem v kabině, on nevěděl, že právě vstupujeme do přímého vysílání, a povídá mi: No, to je teda prd... Ještě jeden, a Sověti jsou v prd...! Slyšela to celá republika, ale Standovi to nějak prošlo, snad z úcty k jeho dlouholeté dráze profesionála,“ myslí si.
Zato si prý umí představit, co by se dělo, kdyby to řekl on. „Nejspíš by mě usmažili v pekle.“
